Je zajímavé, jaký mediální ohlas vyvolala „zpověď“ jednoho manažera. Už to samo o sobě svědčí, že situace v investičním bankovnictví, potažmo v celém bankovním sektoru, není zcela normální. Můj sloupkový kolega Žabža vyjádřil své pocity velmi výstižně a ten článek mě zaujal natolik, že bych se rád podělil také o svůj pohled.
Na rozdíl od něho se nemusím bát o své místo a vyjadřovat loajalitu se svým zaměstnavatelem. Přesto můj názor nebude zcela odlišný. Co je ze všeho nejdůležitější, je poznatek, že dopis by měli ze všeho nejvíce zkoumat psychologové, potažmo sociologové. S čím nesouhlasím, je ona plíživá bolševizace. Naopak se domnívám, že se může jednat svým způsobem o očistný proces sektoru, který následně může udávat směr dalším odvětvím (pokud očista nebude synonymem pro přeregulaci). Jeden fakt je totiž nezpochybnitelný. Ačkoliv osobně považuji kapitalismus za jediný „jakž takž“ spravedlivý systém, tak orientace na peníze a odklon od soustředění se na hodnotu je zřejmý.
V investičních bankách sedí většinou mladí, ambiciózní a chytří lidé, na které je vytvářen enormní tlak, aby generovali peníze (ne hodnotu). Tento tlak je místy až za hranicí únosnosti a posunuje a zužuje vnímání světa jen právě na peníze, kterých není nikdy dost. Tito ambiciózní lidé přebírají vzorce chování svých nadřízených, jejichž chamtivost (greed is good) je nekonečná a pomalu se dostávají do spirály, ze které jde těžko uniknout. Jak mladí lidé stárnou a povyšují, nejsou všichni schopni ustát ten dennodenní tlak na generování zisku (často si ho vytvářejí i sami) a jejich psychická únava a opotřebení, které se děje raketovou rychlostí, je často nutí vidět to špatné, co svět investičního bankovnictví přináší. Koneckonců kdo chce, ten si argumenty pro svoji pravdu najde. Vyhořelí jedinci, kteří se neumí vyrovnat zejména sami se sebou, se pak snaží shodit to špatné právě na instituci, ve které pracují.
Kde je tedy pravda? Jak to tak bývá, tak někde uprostřed. Kapitalismus ve své nejryzejší podobě je k vidění právě ve světě investičního bankovnictví – se svými přednostmi i neduhy. Lidé zamotaní ve spirále už neví, ani co je správné. Vydržet? Odejít? Přiznat vlastní chybu? Hodit ji na zaměstnavatele? Bojovat se systémem? Je potřeba si uvědomit, že chyba je VŽDYCKY v člověku samém. Lidé totiž mají na výběr - mohou se toho účastnit nebo nemusí. A to, proč se toho účastní, jsou zase ty peníze v jejich vlastní kapse, které od nich vyžaduje zaměstnavatel. Řešení je jediné – pracovat pro vytvoření hodnoty a pro lásku (zní to příliš silně až poeticky, vím) k práci, nikoliv pro peníze. Když něco děláte dobře, tak ty peníze totiž jako sekundární produkt přijdou samy. To by však mělo být motto celé společnosti, ne jen jednoho mediálně sledovaného sektoru.
Závěrem bych chtěl říci, že se nechci nikoho zastávat ani nic očerňovat. Faktem zůstává pouze to, že investiční bankovnictví je svět sám pro sebe – s hodnými i zlými hrdiny a porozumět mu může jen ten, kdo byl jeho součástí (proto chápu Grega Smithe). Mimochodem pochybuji, že někde poznám více inteligentních lidí na jednom místě než právě v tomto segmentu.
Hezký den všem.
Investor