S fiskální krizí bojuje v současné době několik evropských zemí. Výborným příkladem, podle kterého by se mohly řídit, je Švédsko. To v EU vyniká silou svých veřejných financí, během recese v roce 2009 dosáhl jeho deficit jen 0,9 % HDP a v roce 2011 realizovalo mírný přebytek. To ostře kontrastuje s fiskální krizí, kterou tato země prošla v 90. letech. Přinesla několikero poučení, včetně toho, že rozhodná politika může fiskální situaci skutečně změnit, konsolidace je ale bolestivá.
Švédský příklad ukazuje, že hluboká finanční krize může vytvořit konsenzus ohledně fiskální disciplíny. V letech 1991 – 93 procházela tato země hlubokou makroekonomickou krizí, HDP klesal tři roky za sebou, v roce 1993 dosahoval fiskální deficit 11 %. Konsolidovaný vládní dluh se zvedl ze 41 % v roce 1990 na 73 % v roce 1996. Tento vývoj vedl k implementaci tvrdé fiskální konsolidace, která nebrala ohled na to, jak se vyvíjí makroekonomická situace. Rozpočty se postupně zlepšovaly a v roce 2000 bylo dosaženo přebytku ve výši 3,6 % HDP. Vládní dluh v roce 2011 dosahoval jen 37 % HDP. Za úspěchem stojí zřejmě fakt, že ve švédské společnosti převládl široký konsenzus, že země by se už nikdy neměla dostat do podobně vážné situace.
Švédský příklad také ukazuje, že pravděpodobnost úspěchu zvyšují jasně definované fiskální reformy. Ty ve Švédsku tvořilo několik pilířů: Rozpočet byl tvořen směrem shora dolů, jako cíl byl stanoven rozpočtový přebytek ve výši 1 % HDP, výdaje vlády měly stanoveny strop na tři roky dopředu a reforma penzijního systému byla založena na stanovení jeho příjmů, ne výdajů.
Více než formální nástroje na prosazení reforem je možná důležitější transparentnost reforem. Švédsko na rozdíl od dnešního Německa či Švýcarska nemá žádný mechanismus, který by fungoval v případě, že budou fiskální pravidla porušena. I tak se ale dodržovala, protože celý systém spoléhal na vysokou transparentnost a na to, že nezodpovědná vláda by zničila svou důvěryhodnost. Vlády zveřejňovaly kvalitní informace, které byly nezávisle ověřovány, ministerstvo financí každý rok hodnotilo, jak reformy pokročily.
Švédsko také ukazuje, že klíčový pro úspěch fiskálních reforem je růst produktu. Kombinace fiskální konsolidace s vysokým růstem dosaženým v 90. letech bývá někdy používána jako podpůrný argument pro expanzivní fiskální utahování. Jde však o mylný závěr, protože švédská ekonomika rostla hlavně díky reálnému oslabení měnového kurzu. Jednotkové náklady práce na relativní bázi klesly díky oslabení kurzu v letech 1991 – 93 o 20 %. Výsledkem byl růst exportu a stimulační efekt, který podpořil agregátní poptávku i přes fiskální konsolidaci. K tomu se přidaly růst podporující reformy v daňové oblasti, deregulace trhů se zbožím a reformy orientované na vyjednávání o výši mezd.
Švédsko tedy ukazuje, že hluboká fiskální krize může vytvořit politický konsenzus zaměřený na zvýšení rozpočtové disciplíny, což může v současné situaci v eurozóně vyvolat určitý optimismus. Zároveň je ale patrné, že z hlediska fiskální disciplíny jsou transparentnost a odborná diskuse důležitější než závazná pravidla a automatické korekční mechanismy, které prosazuje Německo. Z vývoje ve Švédsku pak vidíme především důležitost oslabení měnového kurzu. Bez něho fiskální utažení poškodí růst ekonomiky a konsolidační proces bude dlouhý a bolestivý. Švédský příklad tak v tomto smyslu neposkytuje útěchu pro krizí postižené evropské země, protože ty k tomuto nástroji přikročit nemohou.
Uvedené je výtahem z „What can Europe learn from Sweden? Four lessons for fiscal discipline“, autorem je Lars Calmfors.
(Zdroj: VOX)