Ti, kteří zastávají názor, že v současné globální ekonomice je třeba fiskální stimulace, musí v první řadě čelit otázce: Proč prostě namísto toho nepoužít monetární politiku? Základním argumentem hovořícím pro monetární politiku je to, že změnou nabídky a poptávky po aktivech se zvyšují výdaje domácností a firem, které kupují to, co původně zamýšlely. Fiskální politika naopak zvyšuje výdaje vlády, které jsou financovány daněmi. Tyto nákupy jsou spíše než optimalizační logikou dány politikou; daně mají na ekonomiku negativní vliv. Například Mankiw a Weinzer tvrdí, že monetární politika zaujímá exkluzivní postavení, protože na rozdíl od politiky fiskální nekřiví vztahy v ekonomice.
O tom, že výše uvedené běžně platí a monetární politika takto funguje, není mnoho pochyb. Platí to ale i v případě, kdy se ekonomika nalézá v pasti likvidity? Krátkodobé sazby jsou pak blízko nuly a centrální banka může pouze nakupovat riziková aktiva a dlouhodobější dluhopisy, nebo se zavázat, že bude držet sazby nízko déle než obvykle.
První možnost vyžaduje obrovské nákupy aktiv. Daňoví poplatníci musí být navíc ochotní ji podpořit a nést riziko defaultu. Druhá možnost čelí všem problémům dynamické konzistence, ale v opačném pořadí. Poté, co dojde k oživení ekonomiky, již nebude existovat motivace držet se nestandardního postupu, ke kterému se zavázalo někdejší vedení centrální banky. A vedení současné nedisponuje žádnými nástroji k tomu, aby to budoucí donutilo k dodržování dnes učiněných závazků. Navíc zde vznikají náklady spojené s držením budoucí inflace nad cílovou úrovní.
Podle doktríny fiskální dominance platí, že kdykoliv se objeví problém s důvěryhodností monetární politiky, může ho vyřešit politika fiskální. Pokud je stanovena úroveň současné potřeby růstu vládního dluhu a budoucích primárních přebytků a rozdíl mezi nimi je vyplněn centrální bankou, fiskální politika může být mimořádně efektivní. Pokud monetární expanze ve formě kvantitativního uvolňování není důvěryhodná, fiskální expanze financovaná tištěním peněz představuje důvěryhodný závazek uvolněné monetární politiky i v budoucnu. O tom, že monetární politika nedeformuje ekonomické vztahy, můžeme navíc pochybovat v situaci, kdy je přirozená úroková míra negativní. A zvážit musíme i fakt, že nízké sazby možná vedou finanční instituce ke špatnému posouzení rizik.
Je důležité, abychom zvýšili celkové výdaje v ekonomice na úroveň potenciálního výstupu. Právě tak potřebujeme směřovat výdaje směrem ke zboží s vysokou přidanou hodnotou, dosáhnout rovnováhy mezi soukromými a veřejnými výdaji a aktivy s krátkodobou a dlouhodobou durací. Svou roli bude přitom pravděpodobně hrát fiskální i monetární politika.
Uvedené je výtahem z „The Limits Of Monetary Policy In A Liquidity Trap“ autora Brada DeLonga.
(Zdroj: Seeking Alpha)