Řecko kolabuje, aktivita klesá v Itálii a Španělsku a zpomaluje i Německo a Velká Británie. Fiskální utahování brzdí růst a dokonce ani nesnižuje deficity tak, jak bylo plánováno. Pro Spojené státy to je významná lekce. I ony budou muset dříve či později dát své finance do pořádku. A Evropa jim ukazuje, jak nebezpečné je prudké snížení rozpočtu bez strukturálních reforem.
Keynesiáni tvrdí, že klesající produkce v Evropě přišla v důsledku snížených vládních výdajů. Ale kde na fiskální stimulaci vzít peníze? Řecko, Španělsko a Itálie si již nejsou schopny půjčovat a keynesiáni tak tvrdí, že by měli platit Němci. I ti však čelí omezením. Spojené státy si stále mohou půjčovat za nízké sazby. Podobně na tom ale bylo Řecko, a to až do chvíle, kdy si již nemohlo půjčit vůbec. Kdyby podobná situace postihla USA, nikdo je zachraňovat nebude. Keynesiáni pak reagují tím, že by stimulaci měla zajistit monetární politika: Záměrně zvýšená inflace a devalvace. A v poslední době přicházejí s ještě troufalejšími nápady. Krugman například tvrdí, že „je poměrně pravděpodobné, že zvýšení současných výdajů zlepší dlouhodobou fiskální situaci“.
Existuje nějaký alternativní pohled? Není přece irelevantní, že se Řecko v žebříčku Světové banky nalézá na 100. místě co se týče jednoduchosti, s jakou se v této zemi podniká. V případě ochrany investorů stojí na 155. místě, co se týče možnosti začít s novým podnikáním na 135. místě. Tamní podniky mohou jen těžko někoho propustit, některá odvětví jsou silně chráněná a podle mého řeckého kolegy musíte uplácet i v případě, že chcete řidičský průkaz. Peníze z Řecka, Itálie a Španělska prchají pryč. Copak nemají hovory o devalvaci, inflaci a omezení toku kapitálu vliv na nedostatečné investice?
Keynesiáni prosazují devalvaci, která by podle nich měla obnovit konkurenceschopnost. Podle MMF už řecké mzdy klesly o 10 – 12 %, na produkci a investicích to ale znát není. Přesvědčí klesající mzdy v Řecku někoho, že by v této zemi měl investovat? Že by se měl potýkat s mohutnou regulací, hrozbou zdanění majetku, devalvovanou měnou, omezením toku kapitálu a dokonce i znárodněním?
Je pravděpodobné, že velká část evropských problémů souvisí s nabídkovými faktory a mikroekonomií, ne s poptávkou a makroekonomií. Zapomeňme na stimulaci a utrácejme jen za to, co je třeba. Evropa už to začíná chápat. Mario Monti se snaží řešit italský dluh hlubokými strukturálními reformami. Ty sice nejsou dostatečně razantní, je ale dobré, že o nich někdo začíná hovořit.
Uvedené je výtahem z „Austerity or Stimulus? What We Need Is Growth“, autorem je John H. Cochrane, profesor financí na University of Chicago.
(Zdroj: Bloomberg)