Debata o tom, co vyvolalo finanční krizi a následnou recesi, bude trvat roky. Její součást by od nynějška měla tvořit i kniha Roberta Hetzela s názvem The Great Recession: Market Failure or Policy Failure? Hetzel těží ze svých zkušeností centrálního bankéře, na jejichž základě prosazuje, aby se politika řídila pravidly namísto toho, aby se odvíjela od jednorázových opatření. Zároveň ukazuje, že makroekonomické problémy nevyvolává špatně fungující trh, ale právě nahodilá politika.
Období let 2003 – 2005 můžeme nazvat jako „příliš nízko po příliš dlouhou dobu“. Monetární politika této doby vyústila v příliš velký boom, vyšší inflaci a chuť k rizikovým investicím. Následně přišel propad a v letech 2007 a 2008 byly zase sazby drženy příliš vysoko, což prohloubilo pokles HDP a recesi. I zastánci monetární politiky založené na pravidlech se ale v hodnocení tohoto vývoje liší. Podle mého názory jsou obě období úzce propojena. Pokud by v prvním nebyly sazby příliš nízko po příliš dlouho, vyhnuli bychom se boomu a následnému propadu. Fed by pak nemusel v roce 2006 tolik zvyšovat sazby a držet je relativně vysoko až do roku 2008. Kdyby například zvýšil sazby nad 1 % již v roce 2003 nebo 2004, inflace by tolik nevzrostla a později by Fed nemusel zvyšovat sazby nad 4 %. Skutečný vývoj byl ale takový, že je zvedl až na 5,25 % a držel je na této úrovni až do začátku recese.
Hetzel hodnotí zmíněný vývoj na základě pravidla, které se od Taylorova pravidla liší v tom, že namísto použití rozdílu mezi skutečným a potenciálním produktem posuzuje pouze změny skutečného produktu (výhoda spočívá v tom, že nemusíme složitě odhadovat výši potenciálního produktu). Podle tohoto pravidla nebyla politika Fedu v letech 2003 a 2004 příliš uvolněná. Hetzel ale také tvrdí, že se zdá, že Fed v té době neměl tak pevný cíl týkající se cenové stability. V tomto smyslu mohla být jeho politika příliš uvolněná. Hetzel tehdy ve Fedu pracoval a tak má s popsaným vývojem osobní zkušenost. Ve své knize píše následující:
„V letech 2003 - 2004 učinilo vedení Fedu v čele s Greenspanem rozhodnutí, které mělo později významné důsledky. FOMC upustil od svého dlouhodobého cíle cenové stability a namísto toho pracoval se špatně definovaným konceptem pozitivní inflace pohybující se někde kolem 2 %. Jádrová i celková inflace se ale na jaře 2004 pohybovaly soustavně nad 2 %. Pokud by se FOMC držel svého původního cíle, přinesl by inflační šok, který začal v létě 2004, menší celkovou inflaci. V roce 2008 by tak bylo možné nechat ho proběhnout bez nutnosti reakce na něj a použít agresivní monetární politiku na boj se zhoršující se recesí“.
V lednu 2008 pak Fed snížil sazby o 75 bazických bodů, což bylo velmi neobvyklé a nečekané. Důvodem byly podle všeho obavy z vývoje na akciovém trhu a z paniky, která byla později spojována s obchody Jérôma Kerviela ze (19,11 EUR, -5,54%). Já jsem se obával toho, že takový krok negativně ovlivní důvěryhodnost Fedu a následně dolaru, což bude mít vliv i na ceny ropy. Celkově dávám tento krok dohromady s několikaletým silným posunem od politiky založené na pravidlech k jednorázovým krokům. Jak tvrdí i Hetzel, je to politika, která vede k makroekonomickým problémům.
Zdroj: Blog Johna Taylora