Po roce 2008 začaly centrální banky reagovat na krizi velmi nekonvenční monetární politikou: Kvalitativním a kvantitativním uvolňováním, závazkem držet sazby na nízkých úrovních, programy dlouhodobého refinancování a přímým nákupem vládních dluhopisů. Někteří ze zástupců centrálních bank nyní hovoří o tom, jaké strategie exitu implementovat. Jedná se o strategie návratu ke konvenční politice, kdy se uplatňuje jen cílení inflace a používaným nástrojem jsou krátkodobé sazby.
Před návratem ke konvenční politice bychom si ale měli položit tři otázky:
- Bylo by ku prospěchu, kdybychom zvýšili inflační cíl (jak navrhuje Olivier Blanchard)? Tento krok by byl učiněn proto, abychom měli během recesí větší prostor pro snížení nominálních sazeb.
- Měly by centrální banky používat více nástrojů než pouze krátkodobé sazby? Takový přístup by jim totiž mohl umožnit reakci na složité situace, kdy se jednotlivé části ekonomiky či úvěrových trhů vyvíjejí rozdílným způsobem. Mezi používané nástroje může patřit požadavek minimálních rezerv či dlouhodobé sazby. Používání monetární báze dává smysl pouze v případě, kdy se sazby nacházejí blízko nuly.
- Měly by mít centrální banky více cílů než pouhé cílení inflace? Příkladem nového cíle by mohl být vývoj na trhu s úvěry (snaha o zamezení nadměrného růstu dluhu) či ceny investičních aktiv, které jsou pro fungování ekonomiky nezbytné (např. vládní dluhopisy nebo dluhopisy bank). Takový přístup by vyžadoval soustavné intervence centrální banky na trzích aktiv, ne pouze jejich přechodnou angažovanost během krizí.
Při odpovědi na první otázku si musíme uvědomit, že inflace není jen nástrojem pro zvýšení manévrovací schopnosti centrálních bank. Ideální výše inflace maximalizuje bohatství ve společnosti. Vyšší inflace může vést k negativnímu posunu relativních cen či reálných příjmů. Navíc může škodit kvůli tomu, že daňové systémy nejsou přizpůsobeny vyššímu růstu cen. Vedle toho existuje nebezpečí, že držet inflaci na vyšších úrovních není tak jednoduché jako u úrovní nižších. Je například stejně jednoduché držet inflaci na 2 % jako na 4 %? Neroste za určitou hranicí riziko, že se roztočí inflační spirála?
Domníváme se, že co se týče počtu používaných nástrojů, monetární politika není v současné situaci schopna vypořádat se s heterogenitou jenom jedním nástrojem – krátkodobými sazbami. Zvýšení počtu instrumentů používaných centrálními bankami by proto mělo být vážně zváženo. Na to, aby centrální banka udržela ceny investičních aktiv v rozumném rozsahu, by její intervence musela být možná kdykoliv. V takovém případě by ovšem rostlo riziko morálního hazardu a intervence by tedy měly být omezeny jen na extrémní případy, kdy se rizikové prémie nacházejí mimořádně vysoko nebo mimořádně nízko.
(Zdroj: Natixis)