Jak nás Čína a spol. (ne)tlačí zpět do středověku

Pan Petr Pithart se v HN zamýšlí nad (ne)nutností zvednout naší konkurenceschopnost na úroveň Číny. Pokusím se vystihnout jádro jeho úvahy několika citáty: „Aby byly naše výrobky stejně dobré a stejně laciné jako ty čínské, museli bychom se dnes vzdát sociálního zřetele, nejen tedy ochabujícího sociálního státu. Takže péči o seniory bychom museli předat rodině a sousedům. Nezbylo by nám než se vykašlat na ochranu životního prostředí... A museli bychom rezignovat na demokracii jako na drahý a ke všemu pořád ještě tak velmi nedokonalý způsob, jak respektovat důstojnost jednoho každého člověka i jako občana... Musíme se začít chránit. Protekcionismus bylo dlouho sprosté slovo... Ať napříště politici řeknou: budeme schopni konkurence, ale budeme muset obětovat to a to... „

Úvahy na podobná komplexní témata často (možná nevyhnutelně) trpí přílišnou generalizací a výsledná doporučení jsou typu „vylijte vaničku i s dítětem“ (např. onen protekcionismus*). Vezměme základní fakt: Ve světě je obrovský počet lidí, kteří jsou i bez jakéhokoliv vykořisťování a totalitních režimů ochotni pracovat za zlomek západo- a asi i východo evropských mezd. Tito lidé chtějí pracovat a chtějí spotřebovávat. Západ čelí tomu, že globalizace z těchto lidí udělala souseda odvedle, který je naší práci ochoten udělat za mnohem méně a zároveň chce svůj podíl na spotřebě omezených zdrojů (ropa, další komodity, čistý vzduch, voda...). Proč si férově nepřiznat, že na to náš soused má plné právo? A uskromnit se a snažit se přispět svou troškou do mlýna globálního zvyšování materiálního blahobytu (jen o něm podobné úvahy vlastně jsou).

Samozřejmě, že situace a úvaha se komplikuje ve chvíli, kdy do mixu přidáme polovykořisťování, nulovou ohleduplnost k životnímu prostředí, totalismus, apod. Pak se ale primárně nebavíme o tom, jak zachovat naší životní úroveň, ale o tom, zda a případně jak (doslova) nutit ostatní, aby dodržovali naše standardy. V principu tedy o tom, jestli v tomto smyslu fungují sankce, embarga, cla a podobné nástroje. Téma samo o sobě.

V neposlední řadě je dobré si uvědomit, že Evropa může zůstat v boji za západní výdobytky sama. Existují známky toho, že v současnosti probíhající oživení ve Spojených státech je z části dáno zlepšením na nabídkové straně jejich ekonomiky. Jejich vysoká nezaměstnanost je na jednu stranu tragédií, na druhou spolu s růstem mezd v Číně a produktivity v USA pomáhá uzavírat nákladovou mezeru mezi USA a rozvíjejícími se ekonomikami. Přičtěme k tomu zdroj levné energie ve formě zemního plynu. Za pár let nebudeme možná hledět na svět ekonomicky rozdělený na rozvinutý západ a rozvíjející se zbytek světa, ale na rozvíjející se svět a USA na straně jedné (té, kde má každý svým způsobem navrch) a Evropou na straně druhé.

Nešlo by ale vlastně ani o Evropu jako celek, protože globální rozštěpení je v menší verzi patrné i na našem kontinentu. Na mysli mám samozřejmě konkurenceschopné Německo vs. méně konkurenceschopná periferie. Z Německa se sice stal exportní gigant z velké části proto, že periferie recyklovala jeho přebytky a úspory poptávkou po jeho produktech. Stalo se tak ale z velké části právě díky kvalitativně-cenové konkurenceschopnosti německé produkce, která si nyní úspěšně buduje náhradu za periferii na dálném východě a jinde.

Jak to tedy nakonec s Evropou a námi v tom ekonomickém zápase bude? Nevím, ale vím, že prohrávající mužstvo má vždy dvě možnosti: Přiznat si, že bylo horší a zlepšit se, nebo si stěžovat na trávník, na sudího, že míč byl nějaký divný, že nejsou peníze...



*V případě čínské produkce bych protekcionismus na úrovni plošných opatření viděl jako problematický. Protekcionismus ale sám o sobě není ničím zlým. Záleží na tom, co se chrání a před čím. Nechápu například, proč bychom měli trestat domácí výrobce absurdními požadavky na hygienu a zároveň jíst posypovou sůl z Polska a dohadovat se s ním o nějaké formality namísto toho, aby zde byl uplatněn protekcionismus v té nejrazantnější formě.

Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.