V roce 2006 jsem začal tvořit predikce vývoje v Číně. Byly založeny na úvahách o tom, jaký vývoj by v případě čínského růstového modelu byl logický. Některé z mých projekcí působily jako poměrně extrémní a to zejména pro ty, kteří měli jen omezenou znalost ekonomické historie této i dalších zemí. Mnohá z mých očekávání se ale ukázala být dost přesná. Čím dál tím více analytiků přitom chápe, jakým překážkám čínská ekonomika čelí. Mohlo by tak být užitečné připomenout si hlavní body týkající se mého očekávaného vývoje v Číně:
1. Čína bude poslední velkou ekonomikou, která se dostane z globální krize. Tento můj argument byl založen na tom, že krizi vyvolal nezbytný obrat ve vývoji globálních nerovnováh v oblasti toku zboží a kapitálu. A o dané zemi můžeme říci, že se dostala z krize až ve chvíli, kdy byly tyto nerovnováhy odstraněny. Čína ke globálním nerovnováhám přispívala svou vysokou mírou úspor, která musí být snížena na rozumnější úrovně. Od roku 2008 ale probíhal pravý opak. Ve snaze podpořit růst Peking domácí nerovnováhy zhoršoval. Jeho dluhová kapacita ale není bezedná a tento postup nemůže uplatňovat do nekonečna. Je tak jasné, že během následujících pěti let bude muset zaměřit svou snahu na snížení míry úspor. To může zabrat i více než deset let a teprve poté můžeme hovořit o tom, že se Čína dostala z krize.
2. Čínská spotřeba vyjádřená v poměru k HDP bude dále stagnovat, či klesat až do chvíle, kdy bude upuštěno od současného modelu růstu. To znamená do doby, kdy domácnosti přestanou dotovat svými příjmy zbytek ekonomiky a její růst. V podstatě jde o stejnou úvahu jako v prvním bodě. Rok 2012 bude možná prvním rokem, kdy růst spotřeby převýší růst HDP. Bude tomu tak ale pouze v případě, jestliže růst HDP dosáhne nižšího než očekávaného tempa, řekněme někde pod 7 %. Pokud se bude držet nad 7 %, k žádnému posunu k vyšší váze spotřeby nedojde.
3. K rychlému růstu HDP a klesajícímu podílu spotřeby na něm přispívalo mnoho faktorů. Nakonec se ale ukáže, že rozhodující byla finanční represe. Na tento problém poukazuji již mnoho let, až nyní je však jasně vidět, že finanční represe se nachází v jádru problému Číny. Může to vysvětlit i nedávný šokující útok čínského premiéra na banky. Ke skutečné liberalizaci sazeb ale podle mého názoru ještě rok či dva nedojde. Čím více je dluhu v ekonomice, tím těžší je zvýšit sazby. A čím déle se s jejich zvýšením bude otálet, tím více dluh naroste. Domnívám se, že nakonec nebude represe ukončena růstem nominálních sazeb, ale poklesem růstu HDP (míru finanční represe totiž můžeme měřit rozdílem mezi růstem nominálního produktu a nominálními sazbami z úvěrů).
4. V Číně dochází v masivním měřítku ke špatné alokaci investic; bez tohoto vývoje by celý systém přestal fungovat. Někteří ekonomové sice stále nesouhlasí s tím, o jak velký problém se jedná. Během posledních deseti let ale existovala silná motivace k udržení vysokých investic bez ohledu na to, jakou mají návratnost. Bylo by překvapivé, pokud by to nevedlo k plýtvání.
5. Dluh roste neudržitelným tempem a ještě před koncem desetiletí se dostane na neudržitelné úrovně. Jde o důsledek předchozího bodu – pokud jsou investice špatné a jsou financovány dluhem, musí dluh z definice růst neudržitelným tempem. To znamená, že roste rychleji, než schopnost ho splácet. Někdo sice stále tvrdí, že problém takového dluhu v Číně neexistuje, očekávám však, že za rok či dva se plně projeví. V letech 2013 – 2014 se také stane žhavým tématem privatizace, o které se v současnosti stále téměř vůbec nemluví.
6. Až bude jasně patrné, že zadlužení v Číně představuje problém, vláda se bude snažit o jeho rezolutní řešení. Analytici sice tuto snahu uvítají, ve skutečnosti ale bude irelevantní. Vysoký dluh totiž není odrazem nějakého specifického rysu, jde o systematický problém. Vysoké dluhy totiž neodrážejí chování některých dlužníků, ale generuje je současný růstový model.
7. Rostoucí problémy s dluhem vyvolají rozkol ve vládě. Snahy o udržení vysokého růstu budou totiž zvyšovat dluh, snahy o jeho snížení zase povedou k oslabení růstu. Politicky to bude složitá situace a výsledkem bude politický konflikt. Pokud vláda zvládne posun k novému modelu, průměrný růst čínského produktu po zbytek tohoto desetiletí dosáhne úrovně 3 %. Je stále o extrémně nízký odhad, většina se domnívá, že růst bude mnohem vyšší.
8. Mimo cen potravinových komodit dojde na komoditních trzích v následujících letech ke kolapsu. Není to žádné přehánění. Podíl Číny na poptávce po železné rudě, cementu, mědi a dalších komoditách naprosto neodpovídá velikosti její ekonomiky a je tažen pouze jejími vysokými investicemi. Pokud jejich růst prudce klesne, stane se to samé i se světovou poptávkou po nepotravinových komoditách.
Autorem je Michael Pettis
(Zdroj: EconoMonitor)