Rozvahy centrálních bank v hlavních světových ekonomikách v současnosti dosahují velikosti, která odpovídá 20 – 30 % HDP. Dvě třetiny z toho představují mimořádné nástroje, které byly použity ke stimulaci poté, co udeřila krize. Pokud je mi známo, podobný vývoj nebyl na globální úrovni dosud zaznamenán. Kritici vidí současnou situaci jako kulminaci dlouhodobě nadměrně uvolněné monetární politiky způsobující inflaci, bubliny na trzích s aktivy a špatné investice. Podívejme se na to, jaké důsledky kroky centrálních bank skutečně mají.
V USA, Velké Británii i eurozóně je patrný velký nárůst monetární báze relativně k dalším agregátům od M1 až po M4. Je důležité chápat, že jde o rozdílné druhy „peněz“. Bázi tvoří většinou rezervy komerčních bank držené u centrální banky. M1 – M4 představují většinou depozita držená veřejností u komerčních bank. Báze se může ve srovnání s širšími agregáty chovat velmi rozdílně. Její současný růst odráží to, že centrální banky nakupují vládní dluhopisy a výměnou za ně zvyšují rezervy komerčních bank. Ty zároveň chtějí držet bezpečná likvidní aktiva a proto své rezervy nechávají u centrální banky. Růst báze v minulosti obvykle zvyšoval inflaci. Může k tomu dojít i dnes?
Monetaristické modely většinou předpokládají, že mezi bází a dalšími agregáty panuje pevný vztah. Některé učebnice mezi jednotlivými agregáty ani nerozlišují a nazývají je prostě M. Takový vztah platí, pokud je objem úvěrů poskytnutých bankami omezen jen požadovanými rezervami a banky samy o sobě chtějí půjčovat. Růst objemu rezerv pak vede automaticky k jejich multiplikaci a tvorbě depozit. Momentálně k tomu ovšem nedochází, protože úvěry nejsou omezeny nedostatkem rezerv a banky půjčovat nechtějí. Zbývá tak pouze jeden kanál, jehož prostřednictvím by růst báze zvýšil inflaci: Přímá vazba mezi růstem báze a inflačním očekáváním. Pokud by tato vazba skutečně vznikla, šlo by o katastrofu. Centrální banky by si totiž musely vybrat mezi bojem s inflací a rizikem finanční nestability.
Uvedená vazba v minulosti skutečně vznikla. Příkladem je Německo a Francie ve 20. letech, nebo Argentina v 80. letech. Šlo však o období, kdy byla centrální banka vnímána jako nástroj pro financování fiskální politiky. Dnes je podobná přímá vazba stále dosti nepravděpodobná. Naopak japonská zkušenost z posledních dvou desetiletí ukazuje, že růst monetární báze může mít na ekonomiku jen malý vliv vyjma toho, že poskytuje bankám likviditu.
Na to, aby měly kroky centrální banky výraznější vliv, by musela tvořit více „správných“ peněz, tedy agregátů M1 – M4. To by například podle Tima Congdonae šlo provést třeba nákupem vládních dluhopisů od nebankovních subjektů, který by vedl k růstu depozit. Tento typ operace byl proveden ve 30. letech v USA a ve Velké Británii. Současné kvantitativní uvolňování prováděné ze strany Bank of England tento přístup v podstatě také aplikuje, Fed ani ECB ale zájem nejeví.
(Zdroj: Blog Gavina Daviese)