Když někdo tvrdí, že Evropa dluhovou krizi přestojí a dokáže se nějak protlouct, často odkazuje na období po druhé světové válce, kdy většina západní Evropy vězela až po uši ve válečných dluzích a potraviny byly na příděl. Stojí proto za to připomenout si tehdejší stav a strukturu evropských ekonomik. Srovnání bohužel nedopadá pro dnešek příliš příznivě.
Zaprvé docházelo k masivnímu transferu pracovních sil z válečné do civilní výroby. V roce 1945 bylo 10 milionů britských mužů a žen registrováno u ozbrojených sil nebo v muničních továrnách. Celkový počet zaměstnaných dospělých přitom činil 21,5 milionů.
Zadruhé nesmíme zapomenout, že ještě v druhé polovině minulého století byla velká část hospodářské aktivity v Evropě soustředěna do zemědělství. V roce 1950 pracovalo na polích a statcích 23 % obyvatel v západním Německu, ve Francii bylo v zemědělství zaměstnáno 30 % obyvatelstva, v Itálii 40 %; ve Španělsku, Portugalsku a Řecku působil v agrárním sektoru každý druhý pracující. O tom, jak velkého nárůstu produktivity lze dosáhnout přesunutím pracovní síly ze zemědělství do průmyslu, se nyní lze přesvědčit na čínském příkladě. Do 70. let minulého století připadalo v západní Evropě na zemědělský sektor méně než 20 % pracujících. V Německu a Francii to bylo už méně než 10 %.
Zatřetí Spojeným státům a Evropě pomohla levná ropa. V roce 1955 stál barel ze Saúdské Arábie 1,93 USD, přičemž do roku 1971 jeho cena vzrostla na pouhých 2,18 USD. Inflace se této klíčové komodity téměř nedotkla. Rozvinuté ekonomiky se tak mohly přeorientovat z uhlí na ropu. V roce 1950 činil podíl uhlí a koksu v evropském palivovém mixu 83 %; na ropu připadalo jen 8,5 %. Do roku 1970 podíl ropy stoupl na 60 %, zatímco u koksu a uhlí došlo k poklesu relativní váhy na 29 %.
Krátce řečeno, během poválečných „třiceti slavných let“ letěl Západ vpřed se slušným větrem do zad. Strukturální proměna ekonomiky se ale poté vyčerpala a éra laciné ropy skončila v roce 1973. Nastoupilo období, pro něž se vžil název euroskleróza. Rozvinutý svět do konce tisíciletí zažil ještě tři menší dávky růstu; cena ropy v reálně klesala, Čína a postkomunistické státy se zapojily do světové ekonomiky a řady pracujících rozšířilo větší množství žen (v roce 1960 pracovalo 34 % Američanek v produktivním věku, do roku 2000 tento podíl vzrostl na 60 %). Tyto poslední záchvěvy nás možná omámily a nalákaly do většího zadlužení, jelikož jsme přecenili možnosti budoucího růstu.
Zdroje dalšího pohybu vpřed se v současnosti hledají těžko, obzvlášť když rozvojové ekonomiky tlačí cenu ropy výš. Snad pomůže technologický pokrok, reforma rigidních evropských trhů práce a služeb, výroba levné energie nebo třeba auta na solární pohon. Všechny tyto přísliby ale ve srovnání s rokem 1945 vypadají dost bledě.
A pro ty, kteří tvrdí, že oživení lze dosáhnout bez úspor: přídělový systém ve Velké Británii byl zrušen v roce 1954.
(Zdroj: Buttonwood´s notebook)