Ať už to dopadne jakkoli, Evropu dnes zaneprazdňuje vzpoura proti fiskálnímu paktu, jenž členské země Evropské unie odsuzuje k úsporným opatřením bez růstu. Bude muset dojít k vojenskému puči, aby se uznalo, že situace je neudržitelná? Anebo nekompromisním postojem Německa pohne volba Françoise Hollanda francouzským prezidentem?
Vyhlídky na snížení veřejných schodků na méně než 3 % HDP jsou nerealistické jak v Nizozemsku, tak ve Španělsku. Není-li EU připravena sáhnout teď k represivním opatřením, bude těmto zemím muset popustit otěže – s vědomím, že evropská veřejnost má sklon reagovat negativně, kdykoli je tázána na názor. V Řecku nedávné volby nevedly ke vzniku žádné vlády, což si vynucuje další všeobecné volby v červnu.
Irsko je naštěstí méně zneklidňující, leč naděje, že fiskální pakt projde ve všelidovém referendu, slábnou. Zajisté, vyškrtnutím klauzule o jednomyslnosti by se našla cesta jak tuto překážku obejít a realizaci paktu zajistit. To ale nic neřeší, protože Francie ani Itálie pakt neratifikují. Jen podmínečnou podporu mu podle všeho dali i němečtí sociální demokraté, jejichž podporu kancléřka Angela Merkelová potřebuje k ratifikaci v Bundestagu.
Německo je obviňováno z monetaristického dogmatismu a ze zodpovědnosti za vyostřování ekonomické asymetrie mezi jím samým a jeho sousedy v eurozóně. Poměrně dobrý zdravotní stav umožňuje Německu financovat své dluhy za úrok nižší, než je míra inflace, zatímco jiné evropské státy financují své dluhy při úrokových měrách převyšujících inflaci o tři body.
Poté, co nad Nicolasem Sarkozym zvítězil Hollande, Merkelová v eurozóně nemá prakticky žádnou podporu, s výjimkou Finska. Tandem se Sarkozym byl pro Němce velice užitečný k prosazování jejich názorů, zatímco Sarkozy svou roli v duu „Merkozy“ přijal proto, aby zachoval klíčovou úlohu Francie při krizovém řízení Evropy. Formálně nahlíženo se Německo jako tradiční zastánce federalismu přiklonilo k dlouhotrvajícímu naléhání Francie na Evropu národních vlád. Z věcného hlediska – úspory versus naléhavě potřebný hospodářský růst – ovšem Francie prohrála.
Hollande je odhodlaný změnit kurz. Je hluboce přesvědčen o stěžejním významu francouzsko-německého vztahu pro Evropu. Je však natolik realistou, že si uvědomuje, že tento vztah je výrazně nevyvážený, vzhledem k ekonomickému úpadku Francie, a že za zdání rozhodovací důležitosti Sarkozyho souhlas s německými preferencemi nestál.
Hollandovo vítězství už zřetelně redefinovalo evropskou politiku. Téměř všechny evropské vlády na něj spoléhají, že změní rovnováhu moci. Zřídka měly francouzské volby takovou odezvu napříč Evropou. Uspěje Hollande?
Čtyři návrhy, které předložil, jsou natolik konsenzuální, že by pro Německo bylo těžké postavit se proti nim: využít nevyplacené prostředky ze strukturálních fondů EU, rekapitalizovat Evropskou investiční banku, vytvořit projektové dluhopisy a zdanit finanční transakce. Je příznačné, že z jeho memoranda adresovaného evropským lídrům byly vypuštěny dva návrhy, které by nejspíš narazily na německý odpor – eurobondy ke sdílení rizika a transformace Evropského stabilizačního mechanismu v banku, která by si mohla půjčovat od Evropské centrální banky.
Vzdor závažnosti situace má Hollande tři výhody: přehnané úspory jsou nerealistické, vzhledem k sílícímu společenskému odporu, veřejné schodky jsou jen malou částí evropských problémů (a nejsou nutně pramenem krize) a mimo Německo se objevil silný konsenzus, že je třeba změnit přístup. Během nadcházejícího summitu G8 se navíc Hollande bude těšit podpoře Spojených států, které se obávají, že deflace v Evropě by zpomalila jejich vlastní ekonomické oživení.
Německu historicky nikdy neprospěla izolace. Právě na základě tohoto historicko-politického argumentu se Hollandovi pravděpodobně podaří dosáhnout změny německého postoje.
Ovšemže lze namítat, že vznikající evropský konsenzus je dosti nezřetelný. Někteří upřednostňují stimulaci růstu pomocí investičních projektů, kdežto jiní zdůrazňují strukturální reformu. Nadto neexistují záruky, že Hollandovým návrhům se podaří skomírající ekonomiky svižně oživit. Ostatně je naprosto zřejmé, že nutným předpokladem oživení v zemi jako Francie je právě snížení veřejných výdajů – především zhusta neproduktivních provozních výdajů státu.
Evropské problémy ale z podstaty nelze vyřešit současně. A nezřetelností rozhodně netrpí odpor veřejnosti vůči úsporám – ba ani sílící znepokojení finančních trhů, že by mohl utrpět dlouhodobý růst. To je výjimečné a mocné spojenectví, jež političtí lídři Evropy ignorují na vlastní nebezpečí.
Zaki Laidi vyučuje mezinárodní vztahy na Institut d’études politiques de Paris (Sciences-Po).
Copyright: Project Syndicate, 2012.