Vývoj na evropských trzích v posledních letech začíná nepříjemně připomínat horskou dráhu – či neléčenou drogovou závislost. Začátek roku se zpravidla nese na vlně optimismu a nadějí ve zlepšení situace v eurozóně a na solidní růst americké ekonomiky. Do léta je ale zpravidla po rally s tím, že okruh viníků se různí. Občas má splasknutí na svědomí krachující stát na periferii eurozóny, někdy zemětřesení s nukleárním dovětkem, jindy válka s nepolepšitelným blízkovýchodním autokratem.
Poslední cesta akciových trhů severním směrem začala v listopadu a největším podnětem pro ni byla bilionová injekce likvidity ve formě tříletých úvěrů od ECB. Efekt této vzpruhy ale rychle vyprchal. Index světových burz MSCI téměř umazal letošní zisky; španělské akcie o začátku roku propadly o 21 %.
Investoři houfně utíkají k vybraným státním dluhopisům. Britské a německé jsou velmi v oblibě, mírně klesl výnos amerických, i když zdaleka ne tolik. Výnos desetiletých německých obligací se dostal 40 bazických bodů pod odpovídající americké. Pokračují dramata na okraji eurozóny, přičemž v Itálii se daří trhy uklidnit o něco lépe než ve Španělsku.
Dluhová krize staví lídry eurozóny před podobnou volbu jako při krachu finančního sektoru v roce 2008. Tehdy bylo třeba rozlišit mezi bankami, kterým chyběla likvidita a potřebovaly jen krátkodobý podpůrný úvěr, a bankami nesolventními, jejichž přežití vyžadovalo kapitálové injekce. Chvíli se zdálo, že separování případů bude těžké. Americkým úřadům se nakonec podařilo finanční krizi utnout tím, že do bank nalily (občas proti jejich vůli) dodatečný kapitál a že přísnými testy prokázaly schopnost sektoru přestát další krizi. Následovala solidní rally.
V Evropě se poslední dva roky vyplýtvaly na léčení Řecka na nedostatek likvidity, když skutečným problémem země je nesolventnost (neschopnost splácet). Část dluhu byla zemi odpuštěna, ale ne dost. Vše samozřejmě komplikuje základní chyba v konstrukci eurozóny – absence fiskální unie. Dnes navíc eurozónu zaneprazdňuje vzpoura proti fiskálnímu paktu, jenž členské země Evropské unie odsuzuje k úsporným opatřením bránícím růstu. Vyhlídky na snížení veřejných schodků na méně než 3 % HDP jsou nerealistické jak v Nizozemsku, tak ve Španělsku. Není-li EU připravena sáhnout k represivním opatřením, bude těmto zemím muset popustit otěže.
I hospodářský výkon zemí mimo euro zaostal za předchozími případy oživení. Soukromý sektor se za daných okolností drží docela dobře, což je jeden z důvodů, proč ještě trhy nespadly na úrovně z roku 2009. Odvrácenou stranou vysokých korporátních zisků je tlak na mzdy, který se podepsal na malátné spotřebitelské poptávce. A firmy zatím místo investic do nových továren a najímání lidí hromadí hotovost.
Trhy teď už ze zvyku čekají na jediné: další „dávku“ od centrálních bank ve formě kvantitativního uvolňování nebo podpory likvidity. Každé prohlášení centrálních bankéřů je podrobně zkoumáno a známky změny postoje se odvozují z jednoho či dvou slovíček v textu.
Stejně jako adrenalin zapíchnutý do srdce předávkované Umy Thurman v Pulp Fiction i injekce centrálních bankéřů většinou vyvolají okamžitou pozitivní reakci trhu. Střídání heroinu a adrenalinu je však stěží známkou zdravého životního stylu. Dokud centrální banky plní roli streetworkerů, je krach akciových trhů nepravděpodobný, jelikož výnosy z hotovostních vkladů a dluhopisů se drží žalostně nízko (akcie Royal Dutch vynáší 4,8 %, dluhopisy společnosti jen 1,5 %). Představa, že se trhy budou moci postavit na vlastní nohy a začít dlouhodobou odvykací kůru bez podpory měnové politiky, se však zdá být vzdálenější než kdy jindy.
(Zdroje: The Economist, Bloomberg, Project Syndicate)