Díky francouzským a řeckým voličům se konečně začalo vážně hovořit o politice úsporných opatření. Tu doposud vedli jen ekonomové, obvykle rozdělení na keynesiánský a protikeynesiánský tábor. Ukazuje se však, že deficity jsou i přes současné snahy „překvapivě odolné“. Avšak ani prorůstoví nadšenci nebudou schopni přijít s návrhem kroků, které by to změnily.
Sazby mohou být ještě sníženy, již nyní ale leží blízko nuly a toto snížení by tak bylo spíše symbolické. U kvantitativního uvolňování není stále jasné, jaké přínosy ve skutečnosti má. Dlouhodobé refinancování, které poskytuje ECB, vede podle počátečních známek k tomu, že banky hromadí hotovost a úvěry nezvyšují, protože se snaží snížit svůj dluh. Monetární politika by tak výrazněji pomohla možná pouze tím, že by vyvolala oslabení eura. Ale proti jaké měně by k tomu došlo? Dolar je slabý, protože trhy čekají nějaký krok, který zamezí dalšímu růstu zadlužení USA. Země východní Asie sledují politiku Číny, jejíž měna je navázána na dolar. Jižní Amerika panikaří, protože tamní měny posilují.
Co se týče fiskální expanze, situace je depresivní. Několik zemí ztratilo přístup na trhy, dalším to hrozí. V ideálním případě by se tahouny staly země, které si půjčovat mohou. K tomu má dostatečnou sílu jen Německo. Jeho ekonomika je ale již nyní rozpálená do běla a zvyšování dluhu by vedlo k růstu inflace, což pro tuto zemi není přijatelné.
Prostor tak dostávají kreativní myšlenky. Podle jedné z nich by si Evropská investiční banka brala úvěry a financovala různé výdaje; její roční rozpočet ale dosahuje 0,5 % HDP a i kdyby se zdvojnásobil, stále by šlo jen o malou palebnou sílu. Podobně by mohly fungovat zdroje spravované Evropskou komisí, jde však také o malou částku. Další na řadě jsou eurodluhopisy, které by financovaly záchranné výdaje. Ty by ovšem v konečném důsledku stále představovaly závazky jednotlivých členů eurozóny, z nichž jsou mnozí již nyní předlužení. A nakonec jsou tu defaulty, které by některým vládám umožnily změnu politiky momentálně svázané vysokou dluhovou službou. Zároveň by jim ale na čas uzavřely přístup na trhy, musel by pomoci MMF a další evropské země. Ty by ale podobný krok pravděpodobně nepodpořily.
Co tak zbývá? Pomalé kroky, které velkou stimulaci stejně nevytvoří. Musíme ukončit šílenou snahu o velké snížení vládního dluhu během několika let. Dosažení tohoto cíle bude trvat desetiletí, některé země přistoupí k defaultu. Ten bude někde částečný, v případě Řecka úplný. Náklady ponesou všichni – držitelé dluhopisů, banky, vlády a celý eurosystém. Německo musí pochopit, že je v jeho zájmu plnit roli lokomotivy a o trochu vyšší inflace je lepší než zánik eura. Trochu by pomohly i zmíněné zdroje z EIB a Evropské komise. Pokud budeme trvat na dalším utahování, bude stále více voleb podobných těm řeckým. A je to německá minulost, která ukazuje, že zoufalí voliči týraní ostatními zeměmi nakonec volí Hitlera.
Uvedené je výtahem z „The impossible hope of an end to austerity“ autora Charlese Wyplosze.
(Zdroj: VOX)