Kapitál opouští Evropu. U tohoto procesu ale můžeme sledovat dva různé příběhy. Prvním z nich je tok kapitálu mezi členskými zeměmi eurozóny, druhým je tok kapitálu z eurozóny a do ní. Nomura poukazuje na to, že co se týče celé eurozóny, portfoliové investice v březnu zaznamenaly čistý odliv ve výši 35 miliard eur. V únoru byl naopak zaznamenán čistý příliv ve výši 19 miliard eur.
V únoru jsme byli svědky slabé poptávky po dluhových instrumentech v eurozóně; akcie si vedly lépe, což bylo pravděpodobně odrazem lepšího rizikového sentimentu patrného v březnu. Nejvýznamnějším faktorem stojícím za odlivem kapitálu v březnu pak byla aktivita investorů ze zemí eurozóny, protože ti koupili 60 miliard eur zahraničních aktiv (nejvíce dluhopisů a nástrojů peněžního trhu). To představovalo nejsilnější zahraniční investice za posledního 1,5 roku. Nomura přitom nepředpokládá, že by se tento nastavený trend měl v dohledné době obrátit.
SocGen pak poukazuje na to, že pokud vyloučíme intervence centrální banky, musí pokles v přímých a portfoliových investicích doprovázet znatelné snížení domácí poptávky (tj. zlepšení bilance běžného účtu vyvolané snížením dovozů), nebo devalvace (která umožní zlepšení bilance běžného účtu růstem vývozů a poklesem dovozů). Eurozóna jako celek si tak bude muset méně půjčovat, méně dovážet, více vyvážet, či bude muset přijít oslabení měny.
Všichni však víme, že skutečný odliv kapitálu probíhá z periferie eurozóny, ne z jejího jádra. Celoevropská měřítka tak nenabízejí odpovídající obrázek. Tento skutečný odliv kapitálu popisuje následující graf. V něm jsou zobrazeny bilance systému TARGET2, tj. bilance německé Bundesbanky na straně jedné a bilance centrálních bank zemí na periferii na straně druhé.
(Zdroj: FTAlphaville)