Před 75 lety John Maynard Keynes řekl, že správnou dobou pro úspory není pokles ekonomiky, ale její boom. A měl pravdu. Platí to i v případě, kdy čelíme dlouhodobému problému s deficity. (Kdo mu nečelí?) Snižování deficitů v době, kdy je ekonomika hluboce utlumena, je kontraproduktivní, protože to jen dále snižuje aktivitu.
Proč tedy Británie činí přesně to, co by neměla? Na rozdíl od Španělska či Kalifornie si její vláda může půjčovat za historicky nízké sazby. I přesto ale prudce snižuje investice a ruší tisíc pracovních míst ve veřejném sektoru namísto toho, aby čekala, až ekonomika posílí. Během posledních několika dní jsem se na tento problém ptal několika lidí, kteří politiku Davida Camerona podporují. Jejich odpověď byla v principu vždy stejná. Nejdříve špatné přirovnání a nakonec vyplula na povrch skutečná motivace.
Ono špatné přirovnání jste určitě již mnohokrát slyšeli. Klade na stejnou úroveň problémy celé ekonomiky se zadlužením jednotlivých rodin. Pokud se rodina příliš zadluží, musí si utáhnout opasek. Pokud se tedy zadlužila příliš i Británie, neměla by udělat to samé? Británie se skutečně příliš zadlužila, jde však hlavně o soukromý, ne veřejný sektor. A hlavně jde o to, že s ekonomikou to není jako se zadluženou rodinou. Vládní zadlužení je dluhem, který dlužíme sami sobě. A co je ještě důležitější, naše příjmy se odvíjejí od toho, kolik toho sami sobě prodáme. Váš výdaj je mým příjmem, můj výdaj je vaším příjmem. Co se tedy stane, pokud ve snaze snížit dluh všichni omezí své výdaje? Příjmy všech se propadnou.
Uvedené není ničím novým. Irving Fisher tento mechanismus popsal už v roce 1933 ve svých úvahách nad „dluhovou deflací“. Současný vývoj a hlavně smrtelná spirála utahování v Evropě jeho slova dobře ilustrují. Pokud se tedy soukromý sektor snaží rychle splatit své dluhy, veřejný sektor by měl činit opak. Snažme se o vyrovnání rozpočtů za každou cenu ve chvíli, až se ekonomika zotaví, ale ne nyní.
Proč i přes uvedenou starou pravdu tak mnoho politiků trvá na úsporách? A proč nezmění kurz ani ve chvíli, kdy důkazy opět potvrzují to, co nám už ukázala historie? Zde to začíná být zajímavé. Když totiž trváte na odpovědi, téměř vždy se zastánci této politiky uchýlí k větám typu: „Je přece důležité zmenšit velikost vládního sektoru.“ Často s tím doplňkem, že krize jasně ukázala, jak velká je potřeba tak učinit. To ale evidentně není pravda. Podívejme se na Evropu a na to, které země prošly krizí nejlépe. Na prvních místech budou země s velkým vládním sektorem jako Švédsko či Rakousko. Na druhé straně stojí zase dřívější oblíbenci konzervativců Irsko s Islandem. Úspory v Británii tak nejsou o deficitech, ale o tom, jak využít paniku z deficitů ke zničení sociálních programů. To samé se samozřejmě děje v USA, tvrdí na stránkách NYTimes Paul Krugman. Na svém blogu se pak věnuje „katastrofické důvěryhodnosti centrálních bank“:
Před časem Ben Bernanke reagoval tvrzením, že by Fed měl být aktivnější a že by měl zejména zvednout inflační cíl. Bernanke tvrdil, že takový krok by podkopal „těžce získanou důvěru“. Vývoj v Evropě a do určité míry i v USA ale ukazuje, že centrální banky jsou důvěryhodné až příliš. Přesněji řečeno, je naprosto jasný jejich nenávistný postoj k inflaci. Naopak, o jejich ochotě tolerovat alespoň tak vysokou inflaci, jak oficiálně uvádějí, se dá velmi pochybovat. O tom, že by umožnily růst inflace na takové úrovně, kde by zachránila reálnou ekonomiku, ani nemluvě.
V dubnu 2011 byla inflační očekávání v eurozóně mírně nad cílem ECB, ovšem hluboko pod úrovní, která by zajistila nutné změny v měnové unii. I tak ale ECB zvedla sazby, a v tu chvíli se eurozóna začala rozpadat. Nezpůsobilo to přímo zvýšení sazeb, ale jeho vliv na očekávání. Tento krok totiž ukázal, že ECB je skutečně fanatickým zastáncem cenové stability. Nyní inflační očekávání prudce klesají a proto bych čekal, že v ECB probíhají intenzivní jednání a bude ohlášeno razantní snížení sazeb, nejlépe až k nule. Faktem však zůstává, že ECB má „vysokou důvěryhodnost“. Většina z nás si je poměrně jista, že je alergická na inflaci, kolaps reálné ekonomiky ji ale moc nezajímá.
Fed se chová mírněji. I tak ale produkuje předpovědi, v nichž inflace leží mírně pod cílem a nezaměstnanost vysoko nad ním. S jeho dvojím mandátem by to měl být důvod pro akci, Fed však uvádí, že takový důvod neexistuje. Vytvořil tak očekávání, že jednat bude pouze ve chvíli, kdy inflace klesne hluboko pod cíl. Hluboce doufám, že obě centrální banky přehodnotí svůj postoj k tomu, co je to důvěryhodnost.
(Zdroj: NYTimes, Blog Paula Krugmana)