Jedním z nejhorších příkladů toho, jak se dá reagovat na finanční krizi, je vývoj v Japonsku. To nyní pracuje na tom, aby vstoupilo do třetí ztracené dekády. Když na počátku 90. let zkolaboval jeho realitní trh, následovala vlna dluhem financovaných vládních výdajů na silnice a mosty, které ovšem neměly žádný užitek a nikdo je nepotřeboval. Když se ukázalo, že tato keynesiánská stimulace nefunguje, přišla Bank of Japan s nulovými sazbami a kvantitativním uvolňováním. Nefunkční bankovní systém se ovšem nepodařilo dát nikdy do pořádku.
Zdá se, že Evropa jde nyní stejnou cestou. Její zástupci se sejdou pokaždé, když se krize znovu rozhoří a shodnou se na tom, že je třeba něco dělat. Jejich plán je ale vždy neurčitý a zdá se, že pokaždé počítá s tím, že pokud nebude fungovat, zasáhne ECB. Její zásah by vypadal tak, že bude kupovat vládní dluh ve velkém.
Ve Spojených státech probíhá zasedání FOMC a obecně se očekává, že Fed také „něco udělá“. Může prodloužit operaci Twist, k tomu ale docházejí krátkodobé vládní dluhopisy. Fed může přijít s QE3 i přesto, že QE2 ani Twist ve skutečnosti nefungovaly. Podle WSJ jsou i zástupci Fedu frustrováni z toho, že nízké sazby nepodpořily ekonomiku ve vyšším růstu tak, jak teorie napovídá. Možná začínají chápat, že monetární politika naše problémy vyřešit nemůže. I Ben Bernanke již varoval, že nemůže vyvážit vliv přicházejícího „fiskálního útesu“.
Co tedy lze udělat? Odpověď zní: „Simpson-Bowles“! Tento plán na snížení deficitů poskytuje řešení z nabídkové strany, které snižuje marginální daňové sazby a sazby daní ze zisků. Dosáhne toho eliminací mezer v daňových zákonech a zjednodušením daňového systému.
(Zdroj: Blog Eda Yardeniho)