Minulý čtvrtek se lídři čtyř největších ekonomik eurozóny na schůzce v Římě dohodli na krocích směřujících k bankovní unii a skromnému stimulačnímu balíčku, které mají doplnit nový „fiskální kompakt“ Evropské unie. Tyto kroky nestačí.
Německá kancléřka Angela Merkelová odrazila všechny návrhy poskytnout Španělsku a Itálii úlevu od přebujelých rizikových prémií, na něž obě země narážejí. Nadcházejícímu summitu EU tak hrozí, že se promění ve fiasko, které by se snadno mohlo ukázat jako smrtonosné, protože zbytek eurozóny ponechá bez dostatečně mohutného protipožárního valu, jenž by jej ochránil před možností řeckého odchodu.
I pokud se podaří fatální kalamitě předejít, posílí se dělení na věřitelské a dlužnické země a ty „periferní“ nebudou mít šanci znovu získat konkurenční schopnost, protože hrací plocha bude nakloněná v jejich neprospěch. To sice může posloužit vlastnímu úzkému zájmu Německa, ale vznikne tak Evropa naprosto odlišná od otevřené společnosti, která desítky let podněcovala představivost lidí a poháněla evropskou integraci. Německo se stane středem impéria a „periferii“ si nastálo podřídí. To ale Merkelová ani drtivá většina Němců neprosazuje.
Merkelová tvrdí, že využívat Evropskou centrální banku k řešení fiskálních problémů zemí eurozóny je proti pravidlům – a má pravdu. Prezident ECB Mario Draghi řekl v zásadě totéž. Na programu blížícího se summitu tak schází důležitý bod: Evropský fiskální úřad (EFÚ), který by ve spolupráci s ECB mohl uskutečňovat to, co ECB sama dělat nemůže.
Konkrétně by EFÚ mohl zřídit Fond pro snižování dluhu – upravenou podobu evropského Paktu o umoření dluhu, jejž navrhla Rada ekonomických poradců kancléřky Merkelové a podpořili němečtí sociální demokraté a zelení. Výměnou za definované strukturální reformy v Itálii a Španělsku by fond odkoupil a držel významnou část tamního zbývajícího objemu dluhu. Nákupy by financoval emisí evropských pokladničních poukázek – společných i samostatných úpisů členských zemí – a výhodu levného financování by přenesl na dotčené země.
Úřady by pokladničním poukázkám přiznaly rating nulového rizika a přistupovaly by k nim jako k zástavě nejvyšší kvality za repo operace v ECB. Bankovní soustava nutně potřebuje bezriziková likvidní aktiva. Banky v současnosti drží víc než 700 miliard eur přebytečné likvidity u ECB a vydělávají úrok ve výši pouhé čtvrtiny procenta. To zajišťuje velký a připravený trh pro pokladniční poukázky vynášející 1 % či méně.
Kdyby později některá zúčastněná země nedokázala plnit své závazky, EFÚ by mohl udělit pokutu či jinou sankci přiměřenou provinění, čímž by se zabránilo tomu, aby se vymáhání stalo „nukleární možností“, již nelze nikdy využít. To by zajistilo silnou ochranu před morálním hazardem. Pro příští vládu, kupříkladu v Itálii, by bylo prakticky nemožné porušit některý ze závazků přijatých současnou vládou italského premiéra Maria Montiho. Jelikož téměř polovina italského dluhu by byla financována evropskými pokladničními poukázkami, což by přineslo efekt podobný zkrácení průměrné doby splatnosti tamního dluhu, příští vláda by musela tím rozhodněji reagovat na jakýkoli postih uvalený EFÚ.
Po vhodném období by zúčastněné země přistoupily k programům snižování dluhu, navrženým způsobem, který neohrozí jejich růst. To by bylo předehrou ke zřízení plné politické unie a zavedení eurobondů. Samozřejmě, emise evropských pokladničních poukázek by vyžadovala souhlas Bundestagu, ale byla by v souladu s požadavkem německého ústavního soudu, že každý závazek schválený Bundestagem musí být omezený jak časově, tak rozsahem.
Ještě není pozdě na proměnu tohoto návrhu v politickou deklaraci, která nastíní nejen dlouhodobý cíl politické unie, ale také podrobný plán směřování k fiskální a bankovní unii. Veden takovou deklarací, záchranný finanční fond eurozóny, Evropský stabilizační mechanismus (ESM), by mohl okamžitě převzít řecké dluhopisy držené ECB; ta by mohla začít shromažďovat španělské a italské dluhopisy a Itálie a Španělsko by zavedly strukturální reformy nutné ke splnění podmínek Paktu o umoření dluhu.
Tento postup by přinesl okamžitou úlevu finančním trhům. Neméně důležité je, že by politickou dynamiku Evropy posunul od negativní k pozitivní.
Hlavní překážka tkví v tom, že němečtí politici se nadále utápějí v přístupu „to nejde“. Merkelová trvá na tom, že plné fiskální a bankovní unii by měla předcházet unie politická. To je nereálné a nerozumné zároveň. Tyto tři unie je třeba rozvíjet společně, krok za krokem. Žádná úmluva ani ústavní ustanovení nemůže vytvoření EFÚ bránit, pokud s ním němečtí voliči, reprezentovaní Bundestagem, vysloví souhlas, protože jinak by nebylo možné vytvořit ESM. Jestliže se zbytek Evropy za tímto návrhem sjednotí, a Bundestag jej odmítne, Německo bude muset přijmout plnou zodpovědnost za finanční a politické důsledky.
George Soros je předsedou Soros Fund Management a Open Society Institute.
© Project Syndicate 2012