Vyřeší se krize periferie jen za cenu krize v jádru eurozóny?

Vysoké sazby ve Španělsku a v Itálii mají negativní dopad na ekonomiku těchto dvou zemí a znemožňují ukončení krize v eurozóně. Je proto namístě přemýšlet o tom, jak by bylo tyto sazby možné snížit. K tomu musíme pochopit, zda jsou sazby vysoko kvůli riziku defaultu, nebo zda je zvedají rizikové prémie spojené s kurzovým rizikem. To by se totiž naplnilo v okamžiku, kdyby došlo k rozpadu eurozóny. V případě Itálie se můžeme domnívat, že rozhodující roli hraje skutečně kurzové riziko. Pokud mají sazby u zmíněných zemí klesnout, stane se tak pouze na základě vysoké míry solidarity mezi zeměmi eurozóny. To znamená, že by muselo dojít k velkým nákupům španělských a italských vládních dluhopisů ze strany ECB a EFSF/ESM.

Pokud skutečně dojde k výraznému sdílení rizik mezi všemi zeměmi eurozóny, projeví se to v pohybu výnosů vládních dluhopisů jednotlivých zemí směrem k průměrné sazbě zemí eurozóny (mimo Řecko a Portugalsko, protože tyto země již na trhu dlouhodobé finance nezískávají). Tento posun by ale znamenal prudký nárůst sazeb v zemích jádra, tedy v Německu, Finsku, Nizozemí a dokonce i v Rakousku a Francii. Pokud vezmeme v úvahu objem dluhopisů vydaných zeměmi jádra během období nízkých sazeb, vedl by tento posun v sazbách k dluhopisové krizi v jádru měnové unie. Sazby se v těchto státech drží nízko již od jara 2010. Následující graf ukazuje, jak se v Německu, Francii a Nizozemí zvýšil hrubý objem vydaných dluhopisů po tomto období:



(Zdroj: Natixis)