Za příklad úspěšného vyřešení bankovní krize bývá často uváděno Švédsko na počátku 90. let. Jeho vláda neváhala s likvidací bankrotujících bank, rekapitalizací těch, které byly životaschopné, a s odstraněním špatných aktiv z celého systému. Země se tak vyhnula dlouhodobé stagnaci, kterou by existence špatných aktiv vyvolala. Namísto toho se dostavilo rychlé oživení, kterému pomohla i poptávka ze zahraniční. Ne všechny země však dosáhly podobného úspěchu. Příkladem je Japonsko. Namísto toho, aby tamní vláda čelila skutečnému rozsahu ztrát, které problematické banky vytvořily, insolventní instituce dále fungovaly jako „zombie“ banky. Tato váhavost pak přispěla ke ztracené dekádě, kterou si země prošla.
Čekali bychom, že vyspělé ekonomiky budou schopny řešit krize efektivněji než rozvíjející se ekonomiky. Historie ale ukazuje opak. Jejich reakce na bankovní krize bývá pomalá a krize trvají v průměru dvakrát tak déle než v rozvíjejících se zemích. Vliv má jistě síla šoku, který ekonomiku postihne. Zdá se však, že svou roli hraje i to, že rozvinuté země více spoléhají na makroekonomickou politiku, a to může oddalovat potřebnou finanční restrukturalizaci a zvyšovat riziko dlouhodobé krize. Můžeme to nazývat prokletím vyspělých ekonomik.
Uvedené neznamená, že makroekonomická politika by neměla být během krize použita k podpoře ekonomiky. Měla by být prvním krokem s tím, že stimuluje poptávku a brání rozpadu cen aktiv a zaměstnanosti. Může ale také maskovat problémy, které mají finanční instituce se svou rozvahou, a snižovat motivaci k restrukturalizaci. To zvyšuje riziko utlumeného růstu a dlouhodobé krize. Vyspělé ekonomiky jsou přitom ohledně využívání makroekonomické politiky v dobrém postavení. Mají obvykle dobře ukotvená inflační očekávání a nemusí se příliš obávat toho, jaký vliv bude mít jejich politika na měnový kurz či veřejný dluh. Rozvíjející se ekonomiky na druhou stranu nemusí mít takový prostor a přístup k financím, monetární expanze se tam může rychle projevit růstem inflace. A používání makroekonomické politiky namísto restrukturalizace a rekapitalizace podporuje i politická ekonomie. Takové kroky jsou totiž často vnímány jako obohacování bankéřů na úkor veřejnosti, zatímco například akomodační monetární politika prospívá širšímu spektru obyvatel.
Mnohé země navíc nemají nástroje a instituce vhodné k řešení problémů velkých finančních institucí a používají tudíž nástroje, které jsou v daném okamžiku k dispozici. I během současné krize tak vyspělé ekonomiky spoléhaly zejména na fiskální a monetární politiku. Ty zastavily šíření chaosu a krizi zmírnily. Zároveň ale tento přístup vede k tomu, že většina ztrát byla jen přenesena do budoucna ve formě vyššího veřejného dluhu, utlumeného oživení a vyšší nejistoty týkající se bankovního systému. Monetární politika sice zabránila prudšímu poklesu ekonomické aktivity, zároveň však snížila motivaci k restrukturalizaci bank. Makroekonomická stabilizace by měla být doplňkem restrukturalizace, ne její náhražkou.
Uvedené je výtahem z „The curse of advanced economies in resolving banking crises“, autory jsou Luc Laeven a Fabien Valencia.
(Zdroj: VOX)