Pokračující souboj mezi islamisty a vojenskými vládci v Egyptě nám jasně připomíná, jak obtížné budou zřejmě přechody na demokracii v arabském světě. Neschopnost dosáhnout dohody o sdílení moci očividně prodlouží politickou nestabilitu. Výsledná ekonomická nečinnost však bude pro konsolidaci demokratického vládnutí neméně ničivá.
Nastupující arabští vůdci, od islamistů až po „recyklované“ představitele bývalého režimu, si palčivě uvědomují potřebu zlepšit hospodářské vyhlídky svých zemí. Dobře vědí, že popularitu si dokážou udržet pouze v případě, že se jim podaří zajistit růst, zaměstnanost a vyšší životní úroveň. To by byl obtížný úkol za jakýchkoliv okolností – a na pozadí destabilizace hospodářských systémů po celém Blízkém východě a severní Africe v důsledku arabského jara bude tento úkol ještě náročnější.
Dokonce i v zemích, jako jsou Tunisko a Egypt, kde je přechod na demokracii pokročilejší, má politická nejistota tendenci negovat hospodářské úspěchy. Tuniská ekonomika zaznamenala loni poprvé od roku 1986 pokles, konkrétně o 1,8%. Nezaměstnanost dosáhla 18%, oproti 13% v roce 2010. Egyptská ekonomika ve stejné době klesla o 0,8% a o práci přišel milion Egypťanů. Vyschl také příliv zahraničních investic do Egypta, jejichž objem se snížil z 6,4 miliard dolarů v roce 2010 na pouhých 500 milionů v roce 2011.
Kombinace těchto negativních trendů postihuje fiskální i vnější rovnováhu těchto zemí. Rozpočtový schodek Egypta dosáhl 10% HDP, přičemž rezervy v zahraničních měnách klesly na 15 miliard dolarů – to postačí sotva na pokrytí dovozu do země v příštích třech měsících. Také v Tunisku se rozpočtový schodek po revoluci prudce zvýšil, a to z 2,6% HDP v roce 2010 na loňských 6%.
Toto rapidní zhoršování ekonomické situace v kombinaci s vysokými očekáváními na počátku politického přerodu vytváří pocit naléhavosti. Nastupující političtí aktéři cítí naléhavou potřebu rozvíjet podrobnější ekonomické programy a řešit stále palčivější hmotnou nouzi obyvatelstva. Zatímco například islamisté se v minulosti zaměřovali prakticky výhradně na politická témata s důrazem na participaci, vstřícnost a demokratické reformy, v nedávných předvolebních kampaních již byl patrný rétorický posun směrem k ekonomickým aspiracím.
Celkově vzato zaujali nastupující političtí hráči – a obzvláště islamistické strany – v otázce spolupráce s mezinárodními aktéry spíše smířlivý tón. Ekonomické programy těchto stran jsou v zásadě protržní a zdůrazňují roli soukromého sektoru coby tahouna růstu a potřebu přilákat zahraniční kapitál. Stát je chápán jako nástroj k zajištění sociální spravedlnosti a odkazů na principy práva šaría se objevuje poskrovnu.
V Tunisku i v Egyptě se například islamističtí politici zaručili, že sektor cestovního ruchu, který je pro obě země ekonomicky klíčový, nebude zatížen restrikcemi vyplývajícími z islámského práva. Ekonomické programy islamistů také chápou důležitou roli mezinárodních institucí při pomoci jejich zemím překonávat současné problémy.
Zatímco odpor vůči zahraniční intervenci a pomoci v souvislosti s demokratickými reformami byl silný, v ekonomických otázkách jsou noví arabští vůdci vůči partnerství se Západem vstřícnější. Slabá ekonomika tak poskytuje netušenou příležitost k mezinárodní spolupráci s novým arabským vedením, která by měla obsahovat krátkodobé, střednědobé i dlouhodobé cíle.
Krátkodobé cíle musí mít prioritu, poněvadž mnoho islamistických stran se ocitlo pod tlakem na dosažení pozitivních výsledků během jediného volebního cyklu. Nové vlády se budou potýkat s bezprostředním úkolem vytvořit pracovní místa, na což jsou jediným dostupným receptem investice do rozsáhlých projektů veřejných prací. Tento typ vládních výdajů může vytvořit místa náročná na pracovní sílu, která pomohou omezit rostoucí nezaměstnanost.
Mezinárodní společenství může arabským vládám pomoci tyto iniciativy zahajovat a udržovat několika způsoby. Za prvé může zvýšit objem slíbené finanční pomoci. Dále může arabským politikům poskytnout technické znalosti v otázce řízení dluhů. Bez prvotřídních odborných znalostí v této oblasti hrozí ekonomice s rozsáhlými výdaji do veřejné sféry riziko, že kvůli přehnanému spoléhání se na domácí úspory vytěsní soukromé investice.
A konečně může mezinárodní společenství pomoci arabským vládám vytvořit bezpečný a předvídatelný právní a regulační rámec pro partnerství veřejné a soukromé sféry u rozsáhlých infrastrukturních projektů. Mezinárodní aktéři pak mohou ve spolupráci s arabskými vládami propagovat tyto příležitosti na trhu, což arabským ekonomikám umožní těžit z dlouhodobého mezinárodního financování zaměřeného na infrastrukturu.
Pouze kombinace všech těchto možností by umožnila arabským ekonomikám vytvořit v krátkodobém horizontu pracovní místa a vyhnout se přitom rizikům destabilizujících fiskálních nerovnováh či nedostatku financí pro investice v soukromém sektoru. Také Západ z toho může těžit řadou různých způsobů, od solidního partnerství s arabským světem až po zlepšení ekonomické budoucnosti vlastních společností. I uprostřed vleklé měnové krize se mohou evropské vlády bezpochyby přihlásit k agendě, která upřednostňuje přenos know-how namísto hotovostních infuzí.
Sinan Ulgen je hostujícím členem nadace Carnegie Europe a předsedou istanbulského mozkového trustu EDAM.
Copyright: Project Syndicate, 2012.