Krize v eurozóně donutila ECB k tomu, aby ve vztahu k bankám fungovala jako věřitel poslední instance. Tento přístup je běžný, ECB ale navíc musela začít fungovat i jako věřitel poslední instance pro jednotlivé země. To znamená, že poskytla půjčky zemím, které se dostaly do krize likvidity ve chvíli, kdy jim trhy přestaly poskytovat finance. Tuto roli plní ECB zatím jen omezeně.
S funkcí věřitele poslední instance je spojeno riziko morálního hazardu institucí a subjektů, kterým se dostane podpory ze strany centrální banky. Pokud například banky vědí, že je centrální banky zachrání, budou se chovat nezodpovědně a riskovat. Centrální banka se může pokusit o eliminaci morálního hazardu tím, že bude bankám půjčovat jen za vyšší sazby. Nebo se uchýlí k takzvané „konstruktivní nejednoznačnosti“. To znamená, že záměrně podporuje nejistotu ohledně toho, zda bude intervenovat nebo ne.
Situace v eurozóně je v současné době taková, že výnosy dlouhodobých vládních dluhopisů dusí růst ve Španělsku a Itálii. Itálie si vysoké rizikové prémie nezaslouží, protože dosahuje primárních rozpočtových přebytků a obchodního přebytku. Vláda navíc zavádí strukturální reformy. Větší problém představuje kvůli vysokým fiskálním deficitům a vnějším deficitům Španělsko. Zároveň je jasně patrné riziko morálního hazardu. Pokud by totiž ECB oznámila, že bude nakupovat vládní dluhopisy s cílem sazby snížit, zadlužené země by se mohly přestat snažit o snížení veřejného dluhu.
Je možné se v popsané situaci morálnímu hazardu vyhnout? Eliminovat ho vyššími sazbami z financování není možné, protože cílem ECB by bylo snížení sazeb. Jediným řešením je zmíněná konstruktivní nejednoznačnost. K té se ECB již uchyluje, protože neříká otevřeně a veřejně, že bude v případě přílišného růstu sazeb intervenovat. To i přesto, že je rozhodnuta tak v případě potřeby učinit.
(Zdroj: Natixis)