Hodně lidí porovnává současné čínské zpomalení s tím, které proběhlo v roce 2008 a na počátku roku 2009. Hlavní rozdíl však spočívá v tom, že předchozí zpomalení vyvolaly zejména vnější faktory, zejména krize ve Spojených státech. Nyní ale hrají rozhodující roli faktory domácí. V minulých letech byl hlavním tahounem růstu investiční boom, který vláda podporovala jako reakci na globální krizi. Dnes se ale tento boom hroutí pod tíhou své vlastní váhy. Není udržitelný, vedl k inflaci a teď i k růstu špatného dluhu, který negativně doléhá na růst celé ekonomiky.
Čínská ekonomika je tak zralá na korekci, která by pro ni ale měla pozitivní efekt. Růst v minulých letech totiž v mnoha ohledech napáchal více škod než užitku. To ovšem neznamená, že zpomalení bude bezbolestné. Pokud se vláda bude nutným změnám bránit a bude se snažit o další umělou podporu růstu, konečné škody budou mnohem více bolestivé, než by byly současné změny. Čínská ekonomika má přitom stále hodně oblastí, které mohou generovat růst. Patří mezi ně zemědělství, služby, zdravotní péče, maloobchod či logistika. Problém tkví v tom, že zde nelze růstu dosáhnout tak jednoduše jako při pumpování peněz do investic.
Čínská ekonomika momentálně funguje tak, že směřuje zdroje směrem od domácností, které spoří, k investicím a výrobě. Změna rovnováhy vyžaduje, aby zdroje zůstaly v rukou domácností, na což je třeba jiné kurzové politiky, politiky týkající se sazeb i daní. Největší výzvou je to, že pokud se tak stane, podrazí to nohy současným generátorům růstu a to nikdo nechce udělat. Na to je třeba určité vize; krátkodobé reakce, které ale stále vidíme, jsou fixované na růst HDP. Nacházíme se v situaci, kdy se nutné reformy strkají do šuplíku i přesto, že hodně lidí si je vědomo toho, že není třeba stimulace, ale právě těchto reforem.
Je pravděpodobné, že plně nechápeme, jak malý manévrovací prostor čínská vláda ve skutečnosti má. Obecně se tvrdí, že poměr dluhu k HDP u Číny dosahuje asi 30 % a že vláda má mnoho nástrojů k podpoře růstu HDP. Situaci ale můžeme porovnat s Japonskem v roce 1990. U něj se také tvrdilo, že může stimulovat a dosáhnout vyššího růstu. Mělo vysokou míru úspor, téměř nulové zahraniční zadlužení, silnou fiskální pozici. Japonsko bylo sice schopno zabránit kolapsu HDP, svůj vyšší růst ale ani přes zmíněné plusy udržet nedokázalo. Pokud v Číně uvolní fiskální kohoutky, jen tím zaplatí za růst minulých let. Je to patrné už nyní, kdy je poskytována podpora místním vládám, záchrany developerům a pomoc dalším firmám, které se dostaly do potíží.
Některé země silně těžily z investičního boomu v Číně, tento stav ale nadále není udržitelný. Austrálie a Brazílie jí prodávaly železnou rudu, Chile měď, Německo strojní zařízení. Všechny tyto země budou dotčeny změnami, které dnes v čínské ekonomice probíhají. Jestliže se ale některá země orientuje na výrobu zboží pro konečné zákazníky, včetně potravin, bude z těchto změn v delším období profitovat. Nižší růst čínské ekonomiky pak neznamená, že její spotřeba musí klesnout. Čína dlouhé roky vyráběla více, než spotřebovávala, a má obrovský objem rezerv. Ty představují kupní sílu, zdroj růstu pro zbytek světa a pro Čínu polštář, který by měl tlumit přechod na novou rovnováhu.
Uvedené je výtahem z rozhovoru s Patrickem Chovancem z Tsinghua University.
(Zdroj: EconoMonitor)