Růst čínské ekonomiky podle oficiálních dat prudce klesá. Na základě prohlášení vládních představitelů se zdá, že situace je špatná. Premiér Wen Ťia-pao uvedl, že ekonomika se nachází pod silným tlakem a stabilizace růstu je největším problémem, kterému země momentálně čelí. Vláda se zaměřuje hlavně na podporu spotřeby, diverzifikaci exportů a podporu investic. Podle slabých čísel a reakce vlády se však můžeme domnívat, že Čína jednoznačně směřuje k tvrdému přistání. Zahraniční odborníci pak většinou radí vládě, že má snížit sazby, zvýšit dostupnost úvěrů a zachránit tak ekonomiku před pohromou. Mark Williams z Capital Economics se ale domnívá, že snaha vlády o vyšší tempo růstu úvěrů se již projevuje, nicméně podobné kroky ekonomice pomohou jen v krátkém období. Podpory investic novými úvěry utiší pochyby o stavu ekonomiky do doby, kdy dojde ke změně ve vedení země. Je ale otázkou, kolik stimulace čínská ekonomika nyní skutečně potřebuje a zejména to, nakolik by ji měly táhnout investice.
To, co se nyní děje v Číně, je totiž možná přesně to, co tato země a celý svět potřebuje. Je možné, že po mnoha měsících konečně vidíme tolik potřebný posun k nové rovnováze, která znamená omezení významu investic a posun směrem ke spotřebě. Posledních několik let nás sice někteří analytici ujišťují, že tento posun již probíhá, já jsem ale vždy tvrdil, že tomu tak není. A to z toho důvodu, že takový posun k nové rovnováze téměř není možný v prostředí vysokého růstu a nízkých sazeb. A čísla, která přicházela z ekonomiky, vždy potvrdila, že k němu skutečně nedochází. Tentokrát je tomu ale jinak a dlouho očekávaný posun k nové rovnováze konečně nastal.
Samozřejmě, že zmíněný proces nebude jednoduchý. Zadluženost rostla rychle, a pokud se neotočí tendence k přeinvestování, Čína bude čelit problémům s dluhem, které možná dospějí až do dluhové krize. Klíčem ke zvýšení spotřeby je zvýšení příjmů domácností, které dnes tvoří mimořádně nízkou část HDP. Mimo jiné to vyžaduje zvýšení mezd, kurzu renminbi a hlavně ukončení finanční represe – domácnosti totiž musí platit implicitní daň těm, kteří si od nich půjčují peníze, protože sazby leží uměle nízko. Všechny tyto kroky ale nezbytně oslabí růst. Zejména ona represe představuje hlavní příčinu nerovnováh, zároveň však i hlavní faktor, který stojí za dřívějším mimořádně vysokým růstem. A zdá se, že vláda tlačí reálné sazby nahoru – nominální sazby jsou totiž snižovány pomaleji, než klesá inflace.
Vláda tak napravuje jedno z největších pokřivení trhu, to sebou ale nese náklady. Tento krok snižuje investice a zhoršuje cash flow místních vlád. Můžeme tak čekat prudce zpomalující růst a zvyšování reálných sazeb. Namísto toho, abychom panikařili, bychom měli věřit, že vláda v Pekingu konečně řeší skutečné problémy. Jako obvykle celý vývoj velice inteligentně komentuje Andy Xie: „Vláda snížila sazby dvakrát v jednom měsíci, což ukazuje její velké obavy ze slábnoucí ekonomiky. Její lék je ale špatný. Vedlejší efekty zahrnují zhoršení inflace, vyšší zadlužení spekulantů na trhu realit a oslabení schopnosti bankovního systému vypořádat se s hrozící dluhovou krizí. Pod devalvační tlak se může dostat renminbi. Čína musí snížit daně, zmenšit vládní sektor, omezit státem vlastněné firmy, posílit vládu práva a motivovat podniky ke sledování kvality, většího využití technologií a značek.“
Pokud bude celý proces veden správně, nevyvolá zpomalující růst sociální nepokoje. Posun k nové rovnováze totiž znamená, že příjmy domácností porostou po mnoho let rychleji než HDP. Domácnosti nezajímá, jaký je růst HDP, starají se o svou kupní sílu. Klíčová je také zaměstnanost. Doposud se tato oblast nejeví jako problém, jde však o zpožďující se indikátor a například Financial Times hovoří o tom, že se i zde začínají objevovat negativní tlaky.
Jak výše uvedené ovlivňuje světovou ekonomiku? Posun k nové rovnováze bude bezpochyby znamenat menší poptávku po tvrdých komoditách, takže negativní dopad bude patrný u Austrálie a Brazílie. Tyto země totiž z nadměrných investic v Číně hodně profitovaly. Rostoucí spotřeba domácností v Číně a nižší ceny komodit jsou ale celkově pro globální ekonomiku pozitivem a zejména to platí o zemích, které jsou čistými dovozci komodit. Pomalejší růst Číny nemusí být pro svět nutně špatný.
Uvedené je výtahem z „Has the Great Rebalancing Already Started?“, autorem je Michael Pettis.
(Zdroj: EconoMonitor)