Během posledních měsíců ECB opakovaně tvrdila, že její monetární politika je odpovídajícím způsobem akomodační. Na svém posledním zasedání se pak rozhodla, že nepodnikne další kroky směrem k uvolnění politiky. To je zklamáním, protože ECB zároveň uznává existenci překážek, které brání správnému fungování monetárních přenosových mechanismů, a to zejména v případě Itálie a Španělska.
ECB není jedinou centrální bankou, která tvrdí, že její politika je mimořádně akomodační. Výjimku ale představuje v tom, že sazby drží ve srovnání s dalšími bankami vyspělých ekonomik vysoko i přesto, že ekonomická aktivita v Evropě se pohybuje na úrovni recese. Pokud se podíváme na různá měřítka uvolněnosti finančních podmínek, vidíme, že politika ECB je relativně utažená (šedě situace v USA, tmavě modře v eurozóně, světle modře v zemích G4):
ECB snížila sazby dost na to, aby se reálné sazby posunuly do negativních hodnot, cena peněz ale v současné situaci není rozhodující. Klíčový je objem peněz v systému, zejména z důvodu poklesu rychlosti jejich obratu v ekonomice, který nastal za posledních deset let. Podíváme-li se na vývoj objemu peněz a jeho přenos do reálné ekonomiky, je politika ECB poměrně utažená. Následující graf ukazuje tempo růstu užšího a širšího peněžního agregátu v eurozóně. Je patrné, že tento růst dosahuje jedné z nejnižších hodnot od vzniku eurozóny a téměř se nedostává do pozitivních hodnot:
Pomalá rychlost obratu peněz a malý růst jejich nabídky nevytvářejí prostředí, ve kterém by se eurozóna mohla vrátit zpět na cestu udržitelného růstu. Ten naopak v podstatě nemá šanci, protože vztah mezi růstem peněžní nabídky a ekonomickou aktivitou je v eurozóně silný, což dokumentuje další graf (světle modře růst M1, tmavě modře růst průmyslové produkce zpožděný o 9 měsíců a šedě růst HDP zpožděný o 14 měsíců):
Relativně utaženou politiku ECB bychom mohli chápat, pokud by čelila hrozbě inflace. Ta je ale nízko a dále klesá, což odráží zvyšující se nezaměstnanost, nízké využití kapacit a velkou produkční mezeru. Eurozónu trápí hluboké strukturální problémy, několik zemí na periferii se pohybuje v pasti likvidity a v rozvahové recesi. ECB by se tak měla snažit o další akomodaci dříve, než vzniknou dlouhodobé škody. Možná hraje s politiky eurozóny hru, v jejímž rámci se snaží vyvolat tlak na implementaci potřebných reforem. Pokud tomu tak je, jde o nebezpečnou strategii zejména s ohledem na to, že v letech 2008 a 2011 ECB chybovala, když i přes zhoršující se výhled zvýšila sazby. Nyní její nepatřičně utažená politika negativně ovlivňuje situaci v eurozóně i v globální ekonomice.
(Zdroj: Pimco)