Už od počátku 50. let jsou německé úspory obvykle vyšší než investice. Nevyhnutelně tak dochází k tomu, že Němci v čistém vyjádření akumulují zahraniční aktiva. Dříve byly nadměrné úspory investovány do zahraničí bankovním sektorem, ten ale čelil kurzovému riziku a přebytky se tak většinou držely pod 1 – 2 % HDP. Po zavedení eura bylo v eurozóně kurzové riziko eliminováno, německé přebytky tak rostly a ustálily se na úrovni 6 % HDP, což je více než čtvrtina německých úspor. Po krizi ale chuť soukromých investorů na investice do dalších zemí eurozóny prudce klesla, zatímco aktiva mimo eurozónu zůstala kvůli kurzovému riziku málo atraktivní.
V současné době tedy musí soukromé subjekty nahradit veřejný sektor, jinak by došlo k rozpadu systému. To, že v jeho rámci dochází k růstu objemu vzájemných pohledávek a závazků v Target2 , by nemělo být vnímáno jako něco mimořádného. Najdeme totiž jen málo příkladů, kdy by země dosahující soustavně velkých externích přebytků byly schopny se s touto situací vypořádat jen na základě intermediace soukromého sektoru. Většina takových zemí používá akumulaci zahraničních aktiv centrální bankou či státním investičním fondem, nebo přikročí k intervencím na měnových trzích. Země, které jsou významnými exportéry komodit a kde vládní příjmy zvyšují příjmy spojené s prodejem těchto komodit, obvykle založí státní investiční fond – příkladem je Norsko, či Saúdská Arábie. Intervence zase používají spíše země, které mají velký přebytek úspor v soukromém sektoru, jako tomu je ve Švýcarsku či Japonsku.
Současný systém používaný v eurozóně je z německého pohledu neefektivní. Bundesbanka drží rostoucí objem pohledávek za ECB, rizika spojená s těmito pohledávkami jsou sdílena s dalšími zeměmi eurozóny v poměru odpovídajícím jejich podílu na kapitálu ECB. Pohledávky ECB pak představují portfolio, které je velmi úzce zaměřené jak z geografického hlediska, tak co se týče skladby aktiv. Jejich velká část je pravděpodobně pochybné kvality a vynáší nedostatečný výnos.
Alternativou k současnému eurosystému by tak bylo založení německého státního investičního fondu. Ten by německým střadatelům nabídl bezpečný investiční nástroj s garantovanou minimální reálnou návratností. Jeho aktiva by byla geograficky diverzifikována a obsahovala by širokou škálu aktiv. Kdyby byl globální růst pozitivní, mohli bychom čekat, že i reálná návratnost takového fondu by byla v plusu.
Velká část německých úspor by tak směřovala mimo eurozónu, což by vedlo k oslabení eura. Země postižené krizí by pak obnovily svou konkurenceschopnost a schopnost exportovat. Nerovnováhy v systému Target2 by postupně zmizely. Rizika, kterým by fond čelil, by byla omezena jeho velikostí a globálním zaměřením, což by mu poskytovalo výhodu proti jednotlivým investorům i finančním institucím. Například německé pojišťovny mají ve správě 1.200 miliard eur, ale pouze 5 % z nich se investuje mimo eurozónu.
V současné situaci si vybíráme z menšího zla: Silné euro a rostoucí vnitřní tenze v eurozóně, které ohrožují globální stabilitu, nebo slabší euro bez těchto tenzí. Domníváme se, že globální ekonomika na tom bude lépe ve druhém případě.
Uvedené je výtahem z „A German Sovereign Wealth Fund to save the euro“, autory jsou Daniel Gros a Thomas Mayer.
(Zdroj: VOX)