Krize v eurozóně je primárně problémem dluhu. Ten je v některých zemích vysoký ve veřejném sektoru, jinde v soukromém (jako tomu bylo původně v Irsku a Španělsku) a tlumí investice i růst. Situaci následně zhoršuje odliv kapitálu. To celé pak ústí v negativní spirálu, ze které nevedou ani snahy o fiskální utahování. Existují dvě možná řešení. Prvním z nich je inflace, která sníží reálnou hodnotu dluhu a zátěž, kterou představuje. Nečekaný růst inflace o tři procentní body odpovídá 34% snížení zátěže, kterou představují desetileté dluhopisy. Takový vývoj by ale postihl všechny držitele dluhopisů stejně a nebere ohled na to, jaká je solvence jednotlivých dlužníků. Druhou možnost představuje snížení hodnoty dluhu a úrokových plateb či jejich restrukturalizace.
Druhé možnosti se eurozóna doposud vyhýbala, s výjimkou polovičaté restrukturalizace dluhu Řecka. Tam již nešlo předstírat, že problémy jdou vyřešit jinak. V případě ostatních zemí se ale eurozóna vydala cestou, která krizi jen zhorší. Její první část tvoří záchranné programy v rámci EFSF a ESM, které nahrazují soukromé financování dlužníků veřejným u zemí, které jsou stále solventní. Dluhový problém některých zemí se tak stává dluhovým problémem všech s tím, že eurozóně jako celku se nijak neuleví. Trhy v úspěch takové strategie nevěří, vroucně ji však podporují, protože jim umožní stáhnout se a převést riziko na daňové poplatníky.
K uvedenému postupu se přidává nákup vládních dluhopisů zadlužených zemí centrální bankou. Cílem by mělo být snížení jejich výnosů, tento postup ale není v souladu se základní logikou valuace dluhopisů. Dokud budou zadlužené země zvyšovat své zadlužení, budou muset platit velkou prémii týkající se možného defaultu. Pro země na jihu je tento postup moderní verzí politiky „ožebračování souseda svého“. Nákupy jejich dluhopisů totiž ECB nahromadí ve své rozvaze velké množství rizika, které tak budou sdílet i další země eurozóny. Čím více bude držet dluhopisů, tím bude odpor vůči defaultu menší a celý postup nakonec povede k úplně opačnému výsledku, než je zamýšleno. ECB sice default oddálí, ale jeho pravděpodobnost nesníží.
Historie ukazuje, že náklady spojené s defaultem nemají dlouhého trvání. Restrukturalizace dluhu přitom v eurozóně představuje reálnou alternativu. Nakonec si však stejně bude muset vybrat mezi ní a vyšší inflací. Restrukturalizace by negativně dolehla na banky s nedostatečnou výší kapitálu. Je tak nutná rychlá rekapitalizace, ale až poté, kdy budou věřitelé a akcionáři bank donuceni nést svůj podíl ztrát. Nástroje pro stabilizaci bank máme k dispozici. Příkladem je zákaz výplaty dividend, nucené vydání akcií či převedení dluhopisů na akciový kapitál.
Na to, aby default fungoval, musí přijít dříve, než bude většina rizika převedena na ESM a ECB. Pravděpodobnost tohoto vývoje je ale malá. Klíčovým hráčem je ECB. Ta se v případě Řecka snažila o maximální oddálení restrukturalizace, výsledkem však bylo jen to, že finanční investoři zmenšili své ztráty na úkor daňových poplatníků. A současné vedení ECB nevykazuje známky toho, že by bylo k defaultům otevřenější. Tím však jen kope euru hrob.
Uvedené je výtahem z „Why early sovereign default could save the euro“, autory jsou Harald Hau a Ulrich Hege.
(Zdroj: VOX)