Nedávno ohlášená politika Evropské centrální banky spočívající v nákupech dluhopisů, kterou označuje za „přímé měnové transakce“ (outright monetary transactions, OMT), je známkou sbližování evropských centrálních bank s jejich anglosaskými protějšky. Postup ECB představuje sice doposud nejlepší naději na ukončení krize trvající už od roku 2010, ale zároveň výrazně zvyšuje sázky na činnost vlád.
Politický rámec ECB je dobře připraven k boji se systémovými vzplanutími, ale k hašení lokálních požárů je žalostně nevhodný, a ty se tak mohou nezvladatelně šířit. Program OMT, který dává ECB možnost kupovat suverénní dluhopisy zemí, jež se zavázaly, že reformují své ekonomiky, výrazně vyrovnává hrací plochu mezi ECB a jejími kolegyněmi ve vyspělých zemích. Španělsko má tytéž fiskální a strukturální problémy, které mělo před zavedením programu OMT, ale má teď externího věřitele poslední záchrany. To je zvrat ve hře.
Odliv kapitálu ze Španělska, ať už prodejem státních dluhopisů či likvidací soukromých pohledávek, za režimu před zavedením OMT vyvolával přísnější měnové podmínky. Prodej suverénních dluhopisů v rámci režimu fixních kurzů přímo tlačil jejich výnosy nahoru, zatímco odprodeje soukromých cenných papírů držených cizinci měly podobný účinek, ale skrze nepřímé kanály. Měnovému zpřísnění bylo předcházeno jen v rozsahu, v jakém jiný zdroj zahraničního kapitálu (buď soukromý, anebo ECB) dokázal odliv nahradit.
Bod, v němž se úvěrové riziko stává kurzovním/redenominačním rizikem, je nezřetelný. Proměna jde ale obvykle ruku v ruce s lokálními měnovými kontrakcemi, které zhoršují související riziko suverénní platební neschopnosti a krachů bank. Ve Španělsku, tak jako dříve v Řecku, získala měnová tíseň chronický charakter, jelikož bankám schází záruky uznatelné ECB.
V rámci programu OMT může ECB pomocí přímých nákupů kompenzovat odlivy z trhů se suverénními dluhopisy, čímž vyrovná postavení Španělska se zeměmi mimo eurozónu, jako je Velká Británie. V rozsahu, ve kterém se k závazku ECB kupovat dluhopisy váže třeba i jen neformální cenový cíl, peníze ECB automaticky plně nahradí zahraniční odlivy, přinejmenším na trhu se suverénními dluhopisy.
Bez ochoty ECB kupovat potenciálně neomezená množství suverénních dluhopisů, aby dosáhla svého velmi nepřesného cíle potlačit redenominační riziko, by eurozóna byla odsouzena k opakujícím se epizodám interního finančního stresu. Program OMT přetíná kruh volatilní likvidity, vycházející z chronického nedostatku bankovních záruk a omezeného fiskálně transferového mechanismu.
Obecněji řečeno, mezní úvěrová možnost ECB je nepřímým prostředkem monetizace suverénního dluhu. Ještě méně přímočarý je tento postup s ohledem na řešení soukromého převisu souvisejícího dluhu. Ale funguje to.
Přesto se ledacos ještě může zvrtnout. ECB získala čas, ale také zvýšila sázky. Věrohodnost jejího závazku závisí jak na tom, co bude dělat (kupovat neomezená množství státních dluhopisů), tak na tom, co dělat nebude (kupovat od zemí, jež nebudou plnit podmínky). Bez věrohodné hrozby, že vzpurné suverény od pomoci odřízne, nabízí závazek ECB oběd zdarma pro investory i vlády.
Problém tkví v tom, že nutnost dodržet takovou hrozbu by nemilosrdně otestovala odhodlání ECB udělat, cokoli bude zapotřebí. Vždyť kdyby trhy skutečně věřily, že ECB odmítne podržet nezvedené vlády, investoři by při první známce neplnění podmínek ze zúčastněných zemí prchali.
Program OMT je právně i demokraticky sporný, stejně jako byl předchozí program pro trhy s cennými papíry: je sice v souladu s literou, ale porušuje ducha ujednání smlouvy Evropské unie zakazující finanční sanace, závazek k rovnému zacházení vůči soukromým věřitelům dosud nemá precedent a zahrnuje pokoutní fiskální transfery, které ECB silně vystavují politickým protireakcím – viz zemitá reakce německého tisku na prohlášení prezidenta ECB Maria Draghiho.
OMT rovněž odpovídají velkému množství historických důkazů, že v dobách krize se tvůrci politik musí zaměřit na hašení požáru a ne na vyjednávání o tom, kdo je vlastníkem vody a kolik by měla stát.
Program OMT způsobí uvolnění úvěrových podmínek, aniž by však nutně zvrátit finanční balkanizaci eurozóny, k níž dochází už tři roky. Ke zvratu tohoto procesu nejspíš nedojde, dokud nebudou hmatatelně na dosah tři klíčové složky bankovní unie – společný dohled, společné pojištění vkladů a společný fond pro řešení potíží. Vždyť pokud se v mezidobí španělští střadatelé začnou skutečně obávat redenominačního rizika, OMT nebudou mít vliv: jednoduše si vyberou hotovost a uloží ji co nejrychleji třeba u německé banky.
Eurozóna je stále náchylná k vratké rovnováze, zůstane-li růst na její periferii slabý. I s OMT tady přetrvává zásadní rozdíl mezi eurozónou a anglosaskými ekonomikami. Pevné směnné kurzy uvnitř eurozóny znamenají omezení, které v Británii ani ve Spojených státech prostě neexistuje, a kvantitativní uvolňování prováděné britskou a americkou centrální bankou je z podstaty bezpodmínečné.
Pomocí OMT se ECB přiblížila ke schopnosti Fedu být oporou svých jednotlivých součástí. Jestli to uspíší nebo zdrží politický pokrok směřující k fiskálnímu a bankovnímu federalismu, je další velká otázka.
Prozatím OMT umožňují finančním trhům opět chytnout dech. Akutní krize je za námi, alespoň prozatím. Existenční výzva – politická dohoda na klíčových složkách bankovní a fiskální unie – je ale teprve na začátku. Nebude-li vyřešena, finanční dezintegrace eurozóny se časem opět vrátí.
Gene Frieda je globální stratég ve společnosti Moore Europe Capital Management.
Copyright: Project Syndicate, 2012.