Greg Mankiw na svém blogu popisuje hru, kterou jeho kolega učitel hraje se svými žáky na začátku kurzu mikroekonomie. Zajde do obchodu a nakoupí nějaké nesmysly za pár dolarů (neutratí prý více než 100 dolarů, které má na svůj kurz k dispozici). Tyto věci pak náhodně rozdá studentům ve třídě a ti jim musí přiřadit známku od 1 do 10 podle toho, jak „cool“ pro ně obdržená věc je; učitel pak sečte celkové hodnocení za celou třídu. Pak mají studenti pět minut na to, aby mezi sebou měnili, do obchodu nesmí míchat vnější faktory (dáš mi to a já ti večer koupím pivo). Po tomto obchodovacím kole jsou opět přiřazovány hodnoty „coolovosti“ držených předmětů a ty jsou opět sečteny.
Principem uvedeného je ukázat, jak takový obchod zvedá užitek ve společnosti – naměřené hodnoty po obchodování jsou totiž pravidelně vyšší než před ním. Poslední pokus prý přinesl rozdíl 128 vs. 180 (tzn. 40 % růst bohatství/užitku) – důsledek toho, že si každá cetka našla držitele, pro nějž měla největší užitek. Povšimněme si tedy, že obchod funguje nejen na výrobní straně (každý vyrábí to, co umí nejefektivněji), ale i na spotřební straně – umožňuje, aby do sebe užitkově maximalizační puzzle dobře zapadly.
Navíc se zdá, že výše uvedené čistě konzumní hledisko není tím jediným relevantním pohledem na obchod. Dokumentuje to studie, na jejíž název si již nevzpomínám, obsah mi ale utkvěl v paměti. Týkala se chování jihoamerických indiánů a toho, jak mezi sebou obchodují. Jednotlivé kmeny si mezi sebou vyměňovaly předměty, které ti druzí neměli k dispozici – tedy výše uvedená klasika. Ale k obchodu docházelo i mezi kmeny, které měly k dispozici v podstatě stejný obchodní „materiál“. Jinak řečeno, z produkčně-užitkově maximalizační hlediska si neměly co nabídnout. Tato výměna měla totiž úplně jiný základ – podle studie to byla jakási prevence proti konfliktu, proti válce.
V popsaném případě byl tedy obchod, byť z hlediska konzumu iracionální, prostředkem k přátelskému kontaktu, sblížení a poznání toho, že ti druzí (tj. ti jiní) nejsou hrozbou. Je to podobné, jako když nám dopředu známá návštěva přinese pozornost, ale v obráceném gardu – přinesení obchodované pozornosti vytváří vítanou návštěvu. Je tak mimochodem možné, že uvedená studijní demonstrace nejen ukázala, jak obchod zvedá užitek, ale také utužila partu. A mimo jiné se tak můžeme ptát, co je asi efektivnější z hlediska celosvětové mírotvorby - obchodní sankce u těch neposlušných, či naopak snaha o jejich věší zaangažování v obchodu. Tedy jakési obrušování hran mezinárodním obchodním konzumem.
K uvedenému můžeme doplnit, že je vlastně jednoduché si povšimnout, jak je v těžkých dobách první na ráně právě obchod. Přichází sankce, protekcionismus a různé další překážky. Nastává posun ke „každý na svém písečku“. Patrné je to nyní i v Evropě, ani ne tak u zboží a služeb, jako u kapitálových trhů. A tím se dostávám k poslednímu bodu: U jakého typu obchodů funguje onen mírotvorný mechanismus? Denní obrat na dosahuje asi 50 miliard dolarů, denní obrat na FX trzích asi 4 biliony dolarů. Pokud by i takové typy obchodů fungovaly jako ty mezi indiány, museli bychom žít na naprosto bezkonfliktní planetě. Asi ale tušíme, že anonymní trading tento potenciál nemá. Alespoň ne přímo. Nevede nás ale nákup zahraničních aktiv v té či oné formě také přece jenom k poznávání cizích „kmenů“?
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.