Poté, co kurz renminbi téměř sedm let rostl, došlo od února letošního roku k jeho 1% oslabení. To vyvolalo diskuse ohledně záměrů Číny v oblasti mezinárodního obchodu. A není překvapivé, že v prostředí slabé globální poptávky vede hrozba slabšího renminbi, které zvyšuje konkurenceschopnost čínských exportů, k obavám. Tyto obavy jsou ale možné neopodstatněné. Pokud chce totiž Čína skutečně dosáhnout nové rovnováhy v domácí ekonomice, oslabení měny ke zlepšení její konkurenceschopnosti nepovede. Ta se totiž bude horšit bez ohledu na to, co se s kurzem stane.
Pro pochopení uvedeného tvrzení si musíme uvědomit, že v rámci posunu k nové rovnováze musí dojít k prudkému snížení investic, či alespoň ke snížení tempa jejich růstu. V principu by tento posun měl být vyvážen růstem domácí poptávky. Ukazuje se však, že to je velmi těžké, protože v jádru současného modelu se nacházejí mechanismy, které poptávku omezují. Bude proto trvat roky, než dojde k potřebnému obratu. Zároveň si tedy můžeme být téměř jisti tím, že bude docházet k výraznému zpomalení celkového růstu ekonomiky – Peking bude snižovat tempo růstu investic rychleji, než může vyvážit spotřebou.
Je tu ale třetí možný zdroj růstu. Tím je obchodní přebytek. Proto se nyní tolik pozornosti upírá ke kurzu renminbi. Vyšší obchodní přebytek by samozřejmě vládě ulehčil posun k nové rovnováze, obavy ze snah o zvýšení konkurenceschopnosti oslabením kurzu jsou ale nemístné. Konkurenceschopnost je totiž výsledkem více mechanismů.
Prvním z nich je právě kurzový režim, kdy podhodnocený kurz podporuje exporty, ale zároveň funguje jako určitá daň na domácí spotřebu, protože v podstatě snižuje reálné příjmy domácností. Druhým mechanismem je rozdíl mezi růstem mezd a produktivity. Mzdy v Číně v minulých třiceti letech s výjimkou posledních dvou let rostly pomaleji než produktivita, z čehož těžil zejména výrobní sektor. Nejdůležitějším mechanismem jsou ale uměle nízké sazby, které snižují příjmy domácností plynoucí z jejich úspor. Zároveň ale opět zvyšují konkurenceschopnost průmyslu tím, že snižují náklad kapitálu.
Zmíněné mechanismy podporují ekonomický růst, ovšem na úkor příjmů domácností. Jejich růst tak dlouhodobě dosahoval nižšího tempa než růst ekonomiky a posun k nové rovnováze vyžaduje opak. Na to, že podíl příjmů domácností na HDP musí růst, se často zapomíná. Stejně jako na to, že nová rovnováha vyžaduje snížení podpory, které se dostává průmyslu popsanými mechanismy. Alespoň zpočátku tak musí dojít i k tomu, že jejich konkurenceschopnost v mezinárodním srovnání klesne. Jestliže se Peking rozhodne, že dosáhne nové rovnováhy a i přesto oslabí kurz, znamená to pouze, že o to více musí zvednout mzdy nebo sazby. Jen tak totiž dosáhne potřebného růstu příjmů domácností.
(Zdroj: Blog Michaela Pettise)