Ne, toto není návod pro ECB, která aktuálně přemítá o nákupu španělských vládních dluhopisů. Myslím, že postup mají zvládnutý dostatečně:-) Jedná se spíše o popis skutečné podstaty jejích operací. K napsání tohoto sloupku jsem se dlouho odhodlával. Prvním podnětem byla diskuse pod jedním mým starším článkem, kde tazatel správně poukazoval na rozdíl mezi inflací peněžní báze (tj. původním a správným významem slova inflace) a inflací rozuměnou jako růst cen. Historicky se tato sémantická přesmyčka vyvinula právě z toho, že růst měnové báze končí růstem cen. Později však toto slovo začalo být spíše spojováno s výsledkem růstu báze, tj. růstem cen, než s růstem M0 (měnové báze) samotným. Aneb, abych si vypůjčil citát Miltona Friedmana:
"Žádná vláda nechce přijmout odpovědnost za inflaci, dokonce, i když není příliš vysoká. Vládní úředníci vždy najdou nějakou výmluvu - chamtivé obchodníky, silné odbory, marnotratné spotřebitele, arabské šejky, špatné počasí nebo cokoli jiného, co se zdá alespoň vzdáleně relevantní. Není pochyb o tom, že obchodníci jsou chamtiví, odbory jsou silné, spotřebitelé jsou marnotratní, arabští šejkově zvýšili ceny ropy a že počasí je často špatné. Všechno toto může vyvolat vysoké ceny u jednotlivých výrobků, ale nemůže to vyvolat všeobecný růst cen. To všechno nemůže vyvolat stálou inflaci, a to z jednoho prostého důvodu: žádný z předpokládaných viníků nevlastní tiskařský lis, kterým by mohl tisknout kusy papíru, které nosíme po kapsách... V moderním světě je inflace fenoménem tiskařského lisu."
Zpátky ale k hlavnímu obsahu tohoto sloupku. Chtěl bych poukázat na skutečné jádro věci, a co to fundamentálně znamená, pokud centrální banka, aktuálně zejména ECB, začne nakupovat státní dluhopisy. Začněme proto od samotného prapůvodu problému. Od samotné tvorby peněz v bankovním systému.
Uveďme to praktickým příkladem, kdy pan Novák jde do banky, aby si na rok (termínovaný vklad) uložil svůj jeden milion tolarů. Jelikož se vzdává dostupnosti svého milionu, bude pan Novák žádat po bankéři úrok. Bankéř proto slíbí, že po jednom roce prostředky vrátí a i s úrokem bude částka činit 1.050.000 tolarů. Bankéř pak může zmiňovaný milion poskytnout dále zájemci o úvěr, řekněme firmě ABC s.r.o. a účtovat si úrok např. 10 %. V rozvaze banky pak na začátku roku na straně aktiv bude úvěr 1.000.000 a na straně pasiv přijatý vklad 1.000.000. Tolik termínovaný vklad v praxi. Na konci roku bude na straně aktiv 1.000.000 úvěr firmě ABC s.r.o. a 100.000 přijatého úroku. Na straně pasiv pak vklad pana Nováka 1.000.000, úroky panu Novákovi 50.000 a zisk bankéře 50.000.
U běžného vkladu je situace podobná, avšak s jedním podstatným právním rozdílem. Tentokrát jde do banky pan Sýkora. Pan Sýkora dává vklad do banky „na viděnou“. Bankéř tedy musí být schopen panu Sýkorovi vrátit peníze okamžitě, když se pan Sýkora objeví na přepážce. Proto mu také odmítne platit úrok, ale naopak po něm bude chtít poplatky za úschovu (vedení účtu). Rozvaha banky pak bude vypadat takto. Na aktivech bude pokladní hotovost 1.000.000 a na pasivech přijatý vklad od pana Sýkory rovněž 1.000.000.
Jednoho dne si ale bankéř všimne, že takovýchto pánů Sýkorů je velmi mnoho a všichni si u něho ukládají volné prostředky na viděnou, třebaže je pak nikdy nechtějí všichni najednou vybrat. Zjistí si jakousi sedlinu vkladů, která mu neustále zůstává na pokladně. Rozhodne se proto vydělat nejen na poplatcích za vedení účtů, které od „pánů Sýkorů“ má, ale také na tom, že poskytne tuto sedlinu vkladů, řekněme 900.000 tolarů (protože se rozhodne držet 10 % rezerv nad sedlinu vkladů) na úvěr dalším firmám, např. DEF s.r.o.. Firma DEF získá od bankéře úvěr, který si buď hned uloží na běžný účet, nebo zaplatí dodavatelům a vklad provedou až oni. Výsledná rozvaha ale bude v bance vypadat již jinak. Na aktivech bude 1.000.000 pokladní hotovost od pana Sýkory a 900.000 úvěr poskytnutý DEF s.r.o.. V pasivech pak bude 1.000.000 závazek panu Sýkorovi a vklad 900.000 firmy DEF s.r.o..
Aktiva i pasiva banky narostla o 900.000 tolarů, aniž by se reálně cokoli změnilo, ale to vše nemusí být konec. Z 900.000 se banka opět rozhodne držet jen 10 % a může zvyšovat svou rozvahu dále. Toto je proces, který se nazývá multiplikace vkladů. Bankovní multiplikátor pak je [1/poměr rezerv] a jeho hodnota v tomto případ je tedy 10. V konečném důsledku bankéř z 1.000.000 vytvoří 10x větší množství úvěrů. Úvěrů, ze kterých může získávat úrok od věřitelů a tím vytvářet větší zisk.
Pro bankéře se to zdá jako příjemný způsob. Porušením smlouvy s klientem, kdy bankéř není schopen dodržet vrácení peněz „na viděnou“, si může přijít na mnohonásobně větší zisk, než jaký by legálními prostředky mohl vydělat. Celá věc má ale háček. Jedná se o porušení smlouvy s klientem a nesmí se stát, aby větší množství vkladatelů přišlo do banky žádat vyplacení jejich peněz (bankéř totiž drží jen 10 % rezerv). Jejich peníze totiž v bance nejsou. Podobné nebezpečí hrozí bankéři i od jiných bankéřů, kteří by se mohli rozhodnout ho tímto způsobem zklikvidovat tím, že by žádali vklady své, či vklady svých klientů k výplatě. Bankéř by se pak dostal do problémů, protože není solventní a schopen uhradit okamžitě všechny své okamžitě splatné závazky.
Aby zabránil tomuto negativnímu scénáři, rozhodne se bankéř vstoupit s ostatními bankéři, praktikujícími podobné praktiky v kartelovou dohodu. Dohodnou se, že si vzájemně nebudou narušovat obchody tím, že by žádali své vklady k výplatě. Také se dohodnou, že vytvoří jakou si banku bank (centrální banku), která v případě nedostatečné hotovosti u jedné z členských bank, vytvoří podobným stylem vklady, které pak pomohou situaci sanovat. Budou se tak společně přes kartelovou monopolní dohodu snažit obejít samoregulující mechanismus konkurence.
Celé této situace se ale pokusí využít ještě jeden účastník. Je jím největší dlužník ze všech a to vláda a veřejný sektor obecně. (Pro bližší představu o objemu uvádím příklad České republiky. Veřejný dluh ČR dle OECD je nyní 1.778.746.000.000 CZK, z celkové sumy peněžní nabídky 2.883.782.000.000 dle ČNB k 31.7.2012. Pro přesnost dodávám, že dle stejného zdroje domácí bankovní subjekty z celkového dluhu drží 732.043.000.000 CZK českých dluhopisů. Zbytek je mezi domácnostmi, zahraničními subjekty, případně jinými investory. Podobně, jako naopak u nás drží banky dluhopisy cizích zemí.). Je to vláda, respektive veřejný sektor, který se díky novým a obrovským možnostem financování, který banky tímto „podvodem na klientech“ vytváří, dostane k novým obrovským zdrojům (ať už pro uplácení voličů před volbami, či nákupy „krabic na sedmičky vína“). Zájem být schopen najít kupce pro státní dluhopisy je ze strany vlády ohromný, protože je to právě ona, kdo je na tomto procesu spolu s bankéřem nejvíce závislá.
V praxi pak celý proces tvorby peněz probíhá následovně. Vláda, veřejný sektor, se zadluží. Na dluh vydá dluhopisy, které koupí banky a poskytnou tak financování vládě. Vláda peníze (lhostejno jak) utratí a ty se dostanou opět na stranu pasiv bank jako vklady, které mohou být i nadále půjčovány a multiplikovány. Dluhopisy mohou banky držet na svých rozvahách, nebo je podstoupí bance bank (centrální bance), která jim na ně poskytne nové prostředky. Dluhopisy skončí v rozvaze centrální banky a v rozvahách bank je hotovost, která může být opět poskytnuta na úvěry, nebo za kterou mohou být nakoupeny dluhopisy. Celý tento proces ale stále stojí a padá na tom, že pánové Sýkorové si nepřijdou pro své prostředky a že mají víru v bankovní systém. Ve chvíli, kdy přijde nedůvěra, zhroutí se celé schéma jak domeček z karet. A to je přesně to, čeho se banky i vlády bojí. Deflační scénář likvidace „nereálných“ peněz, „nereálných“ hodnot. Likvidace špatných úvěrů. Běžný střadatel by měl deflaci vítat. Největší dlužník však nikoli.
V deflaci se totiž projeví skutečná podstata takto emitovaných peněz. A to nejen to, že 1) nejsou kryté žádnou komoditou jako třeba zlatem. Nebo 2) že nejsou zajištěné žádným majetkem firmy, jako tomu bývá v případě firemních dluhopisů. Či co hůř, že 3) nejsou kryté vůbec žádnou hodnotou. Ony totiž jsou kryté dokonce zápornou hodnotou. Zápornou hodnotou vládního dluhu.
Vláda potřebuje co nejnižší úroky, co největší peněžní kreaci, protože jen tak může prodávat svůj dluh. Vláda potřebuje expanzivní měnovou politiku, aby při své neefektivnosti a permanentním růstu dluhů mohla fungovat. Za normálních tržních okolností by ji v takovémto rozsahu nikdo nefinancoval. Čím nižší bude poměr rezerv a čím nižší budou úrokové sazby centrální banky, za které vykupuje dluhopisy, tím ve větším rozsahu se tyto praktiky mohou uskutečňovat.
Peníze jsou tedy v tomto smyslu bezcenné a v současném systému mají hodnotu jen kvůli tomu, že jim přisuzujeme psychologicky historickou hodnotu z minulosti (v ekonomii se tomu říká Misesův regresní monetární teorém). To, co ECB svými nákupy dluhopisů nyní plánuje dělat, je jen pokračování této hry, účetním trikem na tvorbu hodnot, resp. snahu udržet alespoň hodnoty současné. Čas ukáže, zda přijde inflační scénář, za který se myslím všichni bankéři a vlády modlí, nebo ten deflační, kterého se tak velmi obávají.