Vzpomenul jsem na jeden ze svých starších sloupků, v němž jsem zmínil některé důvody, pro něž se může státu vyplatit, když přispívá na provoz divadel různého druhu. Tvrdil jsem například, že smích vyvolaný komedií posiluje kardiovaskulární systém a možná tak šetří i náklady na léčebnou péči. V této souvislosti jsem uplatnil i myšlenku proslulého psychiatra profesora Vladimíra Vondráčka; ten doporučoval, aby významní komici jako Vlasta Burian či Jan Werich měli na náhrobních kamenech vytesáno: „Zasloužili se o zdraví národa“.
Při jiné příležitosti jsem poukázal na skutečnost, že existuje vztah mezi uměním a hospodářskou prosperitou, i když nebývá zcela přímočarý. Významné mezinárodní obchodní společnosti volí například sídla svých zahraničních „dceřinek“ i podle toho, kde se manažerům (a zejména jejich manželkám i dětem) nabízejí zajímavé kulturní zážitky. A Rubikova kostka (pozdější příspěvek k maďarské ekonomice) měla být původně jen učební pomůckou při vysokoškolské výuce estetiky.
Jak už to ovšem u sporných záležitostí bývá, k úplnosti stanovisek přispívají zejména příklady mnohé a navzájem protikladné. Jeden z nich zde hodlám podrobněji představit. Bylo to před léty a brněnskou univerzitu navštívil významný parlamentní činitel z Německa, jehož jméno jsem již zapomněl. Ten vitální vypravěč nám prozradil, jak v Praze při návštěvě Národního divadla šokoval svého průvodce: „Ještě než začalo představení, počítal jsem členy orchestru, kteří ladili. Český partner mne asi považoval za kulturního barbara, ale mé počínání mělo dobrý důvod. Chtěl jsem si znovu ověřit správnost svého nedávného počínání. Tehdy jsem v parlamentě dostal přípis od jedné z operních scén, kde se požadovalo, aby byl zvýšen počet tabulkových míst v orchestru. Na čtyřech stránkách toho listu se operovalo samými vznešenostmi – hlavně plností zvuku. Jakmile jsem příslušnou dokumentaci prostudoval a osvěžil si právní úpravu“, z hlasu pana poslance zaznívala radostně bojovná nálada, „bylo mi jasné, o co se jim hlavně jedná. Vyšší počet tabulkových míst by dostal orchestr do vyšší kategorie, z toho by plynul vyšší plat pro dirigenta a tak dále. Jenže takto jsem nemohl argumentovat, z toho by bylo pobouření. U nás je dost milovníků opery a to jsou konec konců voličské hlasy, které si nemá politik rozhněvat. I začal jsem ještě častěji navštěvovat operní představení a počítal členy orchestru. Na každém představení pár hudebníků chybělo do současně stanoveného tabulkového seznamu. Snad hráli na svatbách nebo v jiném souboru, po tom už jsem nepátral. Bylo mi však hned jasné, jak se s onou suplikou popasovat. Napsal jsem žadatelům, že jsem přítelem hudebního umění a plnosti zvuku zvlášť (což také jsem) a že by té plnosti mělo být dosahováno zejména plným využitím dosud stanovených tabulkových míst v orchestru. Až bude spolehlivě zajištěn tento stav věcí, dá se uvažovat o dalších opatřeních. Tím byla věc - samozřejmě jen na čas - v klidu vyřízena“.
Vím, že jednotlivý příklad není ve většině debat argumentem dostatečným. Snad však bylo účelné uvést zajímavou historku ze zahraničí – při nejmenším pro větší úplnost tónů v domácích debatách o dotování divadel, pro spravedlivý názor na vznášené nároky a zejména pro inspiraci těch, kdo se k uplatněným požadavkům mají vyjádřit z moci svého úřadu.
Autor Petr Hajn je emeritním profesorem Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a externím spolupracovníkem advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík.