Německá Bundesbanka sloužila jako model při zakládání ECB. Výsledkem bylo ale to, že na Bundesbanku zbyl jen jeden z 23 hlasů rozhodujících o strategii ECB. Prezident Bundesbanky Jens Weidmann byl přitom jediným, kdo nesouhlasil s novým programem nákupu vládních dluhopisů. Ty podle něho představují pouze maskovanou podporu rozhazovačných vlád. Pro Der Spiegel například uvedl, že podobné kroky „mohou být návykové podobně jako drogy“. Centrální banka podle jeho názoru využívá svou rozvahu k fiskálním transferům, které by v jiné formě byly pro voliče nepřijatelné.
Síla Bundesbanky spočívá v tom, že ji většina německé veřejnosti stále pokládá za velmi důvěryhodnou. Může tedy svůj vliv použít k podkopání podpory, kterou německá vláda poskytuje prezidentu ECB Mariu Draghimu? V roce 1990 západní Německo vyjednávalo o podmínkách sjednocení Německa. Mezi oběma zeměmi tou dobou již probíhal velký přesun populace, který odrážel rozdílnou ekonomickou situaci na východě a západě. Helmut Kohl tak hledal způsob, jak motivovat východní Němce k tomu, aby zůstali doma. Jedním ze způsobů bylo nastavení uměle vysokého kurzu pro východoněmeckou marku. To by zvedlo mzdy a hodnotu úspor na východě a v podstatě by se jednalo o fiskální transfer, ovšem provedený přes rozvahu centrální banky. Transparentnost takového kroku tak byla menší než například zvýšení daní.
Není překvapivé, že Bundesbanka protestovala. Navrhovaný kurz 1:1 měl podle jejího názoru zvednout peněžní nabídku, což by vedlo k růstu výdajů a nakonec k inflaci. Nedostatečná produktivita na východě by navíc podle jejího názoru vedla k pádu podniků a růstu nezaměstnanosti. Prezident Bundesbanky Karl Otto Pöhl rozjel veřejnou kampaň a údajně hrozil rezignací. K té posléze došlo, tím, kdo se ale nakonec smál, byla Bundesbanka. Inflace vzrostla na 6 %, centrální banka musela šlápnout na brzdy a výsledkem byla recese.
Obecně převládá názor, že Bundesbanka tehdejší boj s politiky o výši kurzu prohrála, ukázalo se však, že měla pravdu a nakonec dosáhla v boji o moc vítězství. Můžeme z toho usuzovat, jak skončí současná situace? Je jasné, že ani v době jejího největšího vlivu nebyla tato banka schopna změnit pevně daný politický kurz. Centrální bankéři nejsou pro politiky, kteří bojují o úspěch ve volbách, žádným protivníkem. Dnes navíc Bundesbanka nemá ani pravomoci na to, aby nakonec prosadila svůj názor. Ať už je to dobře či ne, zdá se, že současnou bitvu prohraje.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)