Latinská Amerika si prošla podobnými problémy, jakým nyní čelí mnohé země na periferii eurozóny. Podobnost mezi těmito dvěma regiony je často zmiňována a zkušenosti latinskoamerických zemí mohou Evropě poskytnout mnohá poučení. Dlouhá historie finančních krizí ukazuje zejména na následující:
Nebuďte paralyzováni obavami z morálního hazardu. Zkušenosti z Latinské Ameriky ukazují především na vysokou důležitost rychlého poskytnutí likvidity, které zabrání plnému propuknutí krize. Následně je nutné léčit fundamentální problém, ne jeho symptomy. Jestliže se tak nestane, ani dlouhodobé poskytování likvidity situaci nezlepší. Časem dokonce začne být kontraproduktivní, protože umožní prohlubování jádra problému a podkope důvěryhodnost těch, kteří pomoc poskytují. Nutné reformy by tak měly představovat nezbytnou podmínku pro poskytování další pomoci.
Vedle uvedeného je nutno snížit nadměrné zadlužení, protože to působí jako brzda růstu. Fiskální kontrakce může rychle ztratit na efektivitě, protože tlumí ekonomickou aktivitu. Jejím výsledkem může být dokonce úplný kolaps produktu. Obavy z toho, že restrukturalizace dluhu podkope ochotu trhů k následným investicím v daných zemích, se obecně ukázaly jako liché. Pokud se krize v oblasti vládního dluhu spojí s krizí bankovního systému, je to recept na pohromu. Obě se totiž vzájemně umocňují. Pomoc bankám musí být prováděna tak, aby minimalizovala požadavky na fiskální politiku. Vhodná tak je privatizace problematických bank vlastněných státem, u některých byla namísto rekapitalizace vhodnější likvidace.
Dalším nutným krokem je obnova růstu, který dále sníží dluhovou zátěž, zlepší kvalitu bankovních aktiv a sníží pravděpodobnost politické nestability. Zkušenosti ukazují, že politika zaměřená na podporu růstu má vyšší pravděpodobnost úspěchu právě po krizích a to tam, kde je správně nastaveno institucionální prostředí.
Pokud by země eurozóny měly získat konkurenceschopnost oslabením měny, musely by zavést svou vlastní. Co se týče složitosti manipulace s pevným kurzem, je takovému postupu zřejmě nejblíže vývoj v Argentině v letech 2001 – 2002. V případě eurozóny by situace byla ještě složitější, náklady spojené se zaváděním vlastní měny vyšší a výsledný tlak by mohl vést ke katastrofě. Integrace finančního systému je totiž v eurozóně vyšší a vysoká investice do institucionálního systému by tak byla zmařena. Soudy by navíc pravděpodobně rozhodovaly ve prospěch těch, kteří by byli zavedením nové měny poškození a výsledkem by byly dlouholeté spory. Odchod některé ze zemí na periferii z měnové unie by navíc zřejmě ohrozil i stabilitu v zemích jádra.
Existence EU sebou nese možnosti, které v Latinské Americe k dispozici nebyly. Nadnárodní instituce, jako je ECB, mají dostatek zdrojů a mohou se zaměřit na řešení problému vysokého zadlužení vlád a krize v bankovním systému. Evropská spolupráce může pomoci i v případě obnovy konkurenceschopnosti. Příkladem by byl takový postup, kdy by země jádra umožnily vyšší celkovou inflaci v eurozóně, která by poskytla prostor pro zvýšení konkurenceschopnosti periferie. A když se rozpad unie ukáže být neodvratitelný, i pak bude mít kooperace své místo. Pro všechny strany bude lepší, bude-li odcházející země dostávat i nadále podporu a při nastolení nové rovnováhy budou všechny země spolupracovat s cílem vyhnout se katastrofě.
Autory jsou Eduardo Cavallo a Eduardo Fernandez-Arias z Inter-American Development Bank.
(Zdroj: VOX)