Je zajímavé, že diskuzi o fiskální konsolidaci v poslední době dominuje téma daní, ačkoli původním záměrem bylo snižovat schodek vládního sektoru snižováním výdajů. Je zřejmé, že správná reforma veřejných financí se musí věnovat oběma stranám fiskální politiky. Z krátkodobého až střednědobého pohledu je nezbytným požadavkem snížení rozpočtového deficitu a dosažení stavu veřejných financí, který lze označit za udržitelný. Z dlouhodobého pohledu by bylo vhodné se zamyslet nad rozsahem „státu“ v nejširším slova smyslu, tj. rozsahem veřejných služeb a struktury organizací k jejich zajištění, a způsobem jejich financování. Dnes se zaměřím na druhý aspekt – financování, které je zajišťováno především daňovým systémem.
Začněme celkovým pohledem. Složená daňová kvóta popisující celkové daňové břemeno, letos patrně mírně přesáhne 35 procent HDP. V roce 1993, prvním roce samostatné České republiky, dosahoval tento parametr 36,8 procenta HDP. Během dvou let klesl na 35,5 procenta HDP a od té doby kolísá kolem úrovně 34,5 procenta HDP (průměr 1995-2011). Shodou okolností dosahuje průměr zemí OECD stejné hodnoty.
V rámci Evropské unie je rozsah celkového zdanění v ČR mírně podprůměrné. Složená daňová kvóta v EU loni v průměru činila 39,9 procenta. Nejnižší podíl daní a sociálního pojistného na HDP najdeme v rámci EU v Bulharsku (27 procent), Rumunsku (27,1 procenta), Litvě (27,7 procenta) a Lotyšsku (28,2 procenta). Naopak nejvyšší v Dánsku (49,1 procenta) a Švédsku 44,8.
Při úvaze o celkové daňové zátěži jsou důležité dva momenty: Za prvé, daně jsou z pohledu vlivu ekonomické aktivity negativní faktor, nicméně v okamžiku, kdy potřebujeme financovat zvolené veřejné výdaje, se bez daní neobejdeme. Za druhé, zdanění by nemělo překročit určitou mez, za níž už s rostoucími daňovými sazbami klesá výběr daní. Složená daňová kvóta v ČR je poměrně stabilní a v předkrizových letech dovolovala ekonomice růst až sedmiprocentním tempem, v rámci OECD je průměrná, v EU podprůměrná a nezdá se, že by se pohybovala za vrcholem Lafferovy křivky. Její snížení by mohlo podpořit konkurenceschopnost české ekonomiky, nicméně prostor pro pokles celkové daňové zátěže je limitovaný potřebou dalšího snižování rozpočtového deficitu. Otázkou bude naopak, do jaké míry jí tato či příští vláda zvýší v rámci fiskální konsolidace.
Neméně důležitá je struktura daňového systému. A zde již Česká republika nevychází příliš dobře. Český daňový systém se výrazně opírá o zdanění práce, zatímco majetkové daně zůstávají velmi nízké.
Implicitní zdanění práce dosahuje v České republice 39 procent, zatímco průměr v EU činí 33,4 procenta. Se zavedením druhého daňového pásma (solidární zvýšení daně z příjmu fyzických osob u příjmů převyšujících cca 100 tis. korun měsíčně), zrušením stropů u pojistného na zdravotní pojištění a zrušením slevy na dani z příjmů fyzických osob pro důchodce se implicitní zdanění práce ještě o něco zvýší. Dlouhodobý trend ve vyspělých zemích je přitom opačný. Vzhledem k tomu, že tento typ daně ovlivňuje ekonomickou aktivitu více negativně než většina ostatních typů daní (negativní dopad na celkové náklady práce a konkurenceschopnost, vytváření pasti neaktivity v interakci se sociálními dávkami), snaží se většina zemí redukovat daňové zatížení práce. Tento trend ale může zastavit snaha o snižování rozpočtových deficitů, která se může dotknout i tohoto typu daně.
Implicitní zdanění kapitálu činí v České republice 16,7 procenta. Zde ve srovnání s ostatními zeměmi vycházíme relativně dobře, průměr EU činí 23,3 procenta. Nicméně zde je důležité podívat se na detaily. Inkaso daně z firemních zisků v ČR dosahuje 3,4 procenta HDP a na celkových daňových příjmech se podílí tato daň 10 procenty. V EU v průměru firmy odvádí daň ze zisku ve výši 2,4 procenta HDP a podíl na této daně na daňovém systému je 6,2 procenta. Za nízkým implicitním zdaněním kapitálu v ČR jsou především nízké majetkové daně. Daně z bohatství a zásoby kapitálu dosahují v ČR 0,7 procenta HDP, průměr v EU činí 2,5 procenta HDP. Podíl na celkových daňových příjmech je 1,9 procenta v ČR ve srovnání s 6,6 procenta v průměru v EU. V žádné jiné evropské zemi nehrají majetkové daně tak malou úlohu jako v ČR. V českém případě jsou nízké transakční majetkové daně (daň z převodu nemovitostí) i daně z vlastnictví majetku (daň z nemovitosti). Zvýšení daně z převodu nemovitostí by negativně ovlivnilo likviditu na trhu s nemovitostmi, a tedy i mobilitu pracovních sil. U daní z vlastnictví majetku je nejspíše jen otázkou času, než si jich vláda všimne a využije jejich zvýšení k restrukturalizaci daňového systému, snížení rozpočtového deficitu, nebo obojímu.
Do třetice, implicitní daň ze spotřeby v ČR dosahuje 21,1 procenta, průměr v EU je 21,3 procenta. Rozdíl je minimální. Minimální sazby spotřebních daní u alkoholu a tabáku jsou v EU harmonizovány. Environmentální daně u nás dosahují 2,4 procenta HDP, stejně jako v průměru v EU. Základní sazba DPH je v ČR 20 procent, v EU se v průměru pohybuje kolem 21 procent (minimální požadavek v rámci harmonizace je 15 procent).
Závěr tedy zní: Celkový rozsah zdanění je v ČR srovnatelný s ostatními vyspělými zeměmi. Žádoucí by bylo daňovou zátěž nezvyšovat či dokonce snížit, vzhledem k nezbytnosti další fiskální konsolidace je ovšem možné, že se naopak složená daňová kvóta mírně zvýší. Z pohledu interakce daňového systému a ekonomiky se nabízí prostor ke změně důrazu na jednotlivé typy daní. Vývoj české ekonomiky limituje zejména příliš vysoké daňové zatížení práce. Jeho snížení by mohlo být částečně kompenzováno zvýšením majetkových daní, které patří v Evropě k nejnižším a jejichž vliv na ekonomickou aktivitu je méně nepříznivý než u příjmových daní.
...celou analýzu si klienti Patria Plus mohou stáhnout ve formátu pdf ZDE.