Silvio Berlusconi, třikrát italský premiér a dvacet let dominantní politik v zemi, je usvědčen a odsouzen ke čtyřem letům ve vězení – trest mu už ovšem byl zkrácen na rok. Málokdo v Itálii – nebo v Evropě – ale věří, že se Berlusconi z italské či evropské politiky v brzké době vytratí. Před několika málo dny ohlásil svůj záměr nadále se v politice angažovat, byť už nechce počtvrté kandidovat na post předsedy vlády.
Ať už se Berlusconi rozhodne hrát jakoukoli úlohu, okrajová zajisté nebude. Možná že už nechce být králem, ale rozhodně může o králi rozhodovat, neboť ovládá největší italskou mediální skupinu Mediaset. Vzhledem k mizerným výsledkům v průzkumech popularity se může rozhodnout vynést žolíka, přiklonit se k euroskeptickému a protivládnímu postoji a snažit se svrhnout úřednickou vládu premiéra Maria Montiho.
Montiho vláda převzala od Berlusconiho moc v listopadu 2011, s jasným mandátem a plnou parlamentní podporou, aby uskutečnila opatření nezbytná k obnovení důvěry trhů a ujistila italské partnery v eurozóně a Mezinárodním měnovém fondu, že to se zemí nejde z kopce tak jako s Řeckem. Během summitu G20 v Cannes byla tehdy Itálie – a Evropa – nebezpečně blízko ke krachu, leč Berlusconiho vláda byla ve věci fiskálních opatření potřebných ke snížení nákladů země na dluhovou službu hluboce rozštěpená. Domácí politický pat a Berlusconiho neschopnost spolupracovat s Německem a Francií vyústily v prudký růst nákladů na refinancování, přičemž od července do listopadu 2011 rozpětí oproti německým spolkovým dluhopisům setrvale dosahovalo 500 bazických bodů.
Montiho vláda obnovila tržní důvěru i mezinárodní věrohodnost Itálie. Celková situace je ale nadále křehká. Rozpětí úrokových sazeb se ustálilo kolem zvladatelnějších 300 bazických bodů, ale stále je vyšší než před třemi lety. Nadto italské ekonomické vyhlídky zůstávají nesmírně nejisté.
Mírné ekonomické oživení, které by v roce 2013 mělo prospět řadě zemí, podle všeho Itálii mine. Podle MMF zůstane italské hospodářství napřesrok v recesi, a třebaže tempo smršťování bude méně vážné než v roce 2012 (-0,7 % v roce 2013 oproti letošním -2,3 %), očekává se další zvýšení míry nezaměstnanosti, z 10,6 % na 11,1 %.
Je potřeba udělat víc na podporu hospodářského růstu v krátkodobém horizontu, zlepšit fiskální postavení země ve střednědobém výhledu a zavést strukturální reformy potřebné k zajištění vyšší zdatnosti a mezinárodní konkurenční schopnosti italské ekonomiky v dlouhodobém směřování. Itálie se umístila na 43. pozici v indexu globální konkurenceschopnosti podle Světového ekonomického fóra, výrazně za předními zeměmi eurozóny, vzhledem k nedostatku investic – především do lidského kapitálu – a strukturálním rigiditám, které už mnoho let brzdí růst.
Odpovědí na ekonomické problémy Itálie není Berlusconim prosazovaný odchod z eurozóny a návrat k flexibilitě vlastní měny, která v minulosti tvůrcům politik dovolovala podporovat konkurenční schopnost nezodpovědnými devalvacemi. Itálie se potřebuje naučit žít s eurem a v eurozóně, což znamená, že hlavním motorem konkurenční schopnosti není znehodnocování měny, nýbrž zavedení politik, které zajistí růst produktivity a inovace.
K pokračování v tom, co zahájila Montiho vláda, je nezbytná stabilní, kompetentní a zodpovědná vláda s pohodlnou parlamentní většinou. Vyhlídky sice stále nahrávají spíše relativně hladké transformaci, ale četné nejistoty by reformní proces mohly zhatit. Nerozhodnutou otázkou na domácí scéně i pro ostatní členské státy eurozóny konkrétně zůstává to, zda se Itálie dokáže posunout od úřednické politiky k „normální“ vládě.
Nahlíženo z této perspektivy, názor prosazovaný Berlusconim v Itálii ani důsledky jeho agendy pro eurozónu nejsou dobré zprávy. Každá známka, že by země mohla znovu uvíznout v parlamentní nehybnosti jako v závěrečných měsících Berlusconiho poslední vlády, by přiměla trhy ke zpochybnění věrohodnosti italského fiskálně konsolidačního plánu, což by ohrozilo schopnost země refinancovat svůj dluh. Jedná se o největší dluh v eurozóně – ve výši zhruba dvou bilionů eur čili 120% HDP země –, což znamená, že Itálii lze pomoci, ale nelze ji zvenčí zachránit.
S potenciální nestabilitou na obzoru by se Monti měl ujistit, že Itálie nebude v případě další vlny tržní nestability bezbranná. Na rozdíl od doby před několika měsíci teď může zasáhnout Evropská centrální banka a kupovat dluh jednotlivých zemí. Tento mechanismus však lze uvést do chodu jen na formální žádost. Itálie by se touto cestou měla bezodkladně vydat. Je lepší mít po ruce účinnou zbraň, na niž sedá prach, než být v okamžiku nouze bezbranný.
Paola Subacchi je ředitelkou výzkumu v oblasti mezinárodní ekonomie v Chatham House.
© Project Syndicate, 2012