Z oblasti ekonomie, která mne velmi baví, píšu sloupky poměrně často. Co je ale pro mne nejdůležitější v životě, je moje malá dcera. Je jednoznačně mým největším koníčkem. Trávím s ní téměř všechen volný čas (má mne slušně omotaného okolo prstu:-) ). Hltá každé slovo, prozkoumává všechno doma a hodný tatínek jí vypráví pohádky, ze kterých se může poučit do života. Jako, že nemá podobně jako kůzlátka otevírat cizím lidem, chodit do neznámých domů i kdyby byly z perníku a že společně lze zvládnout jednodušeji velké úkoly, i kdyby to nebylo zrovna vytažení obrovské řípy.
Posledně jsem jí vyprávěl pohádku O slepičce. Pro ty, co ji neznají, ji raději převyprávím.
Byla jednou jedna slepička a ta našla na jaře pár zrnek žita. Zavolala kočku, vepříka, kravičku a kačera. „Kdo z vás mi pomůže to obilí zasít?“ ptala se.
„Já ne!“ řekla kočka. „Já ne!!“ řekl vepřík. „Já ne!!!“ řekla kráva. „Já ne!!!“ řekl kačer.
Zasela tedy slepička sama…a čekala, dokud nevyrostly malé rostlinky žita. Pak se ptala: „Kdo mi pomůže políčko vyplít?“
„Já ne!“ řekla kočka. „Já ne!!“ řekl vepřík. „Já ne!!!“ řekla kráva. „Já ne!!!“ řekl kačer.
Plela tedy slepička sama…a pak čekala, dokud nevyrostl klásek. Pak se ptala: „Kdo mi pomůže žít a sklidit?“
„Já ne!“ řekla kočka. „Já ne!!“ řekl vepřík. „Já ne!!!“ řekla kráva. „Já ne!!!“ řekl kačer.
Žala tedy slepička sama.
„Kdo mi pomůže vymlátit?“ ptala se potom.
„Já ne! Já ne!! Já ne!!! Já ne!!!“ volala zvířátka.
Slepička vzala cep a vymlátila sama všechno žito. „Kdo mi pomůže to zrní odnést a semlít?“
„Já ne!“ řekla kočka. „Já ne!!“ řekl vepřík. „Já ne!!!“ řekla kráva. „Já ne!!!“ řekl kačer.
A tak slepička sama zrní semlela, zadělala těsto na chléb a upekla jej.
„Kdo mi pomůže ten chléb sníst?“ zeptala se naposled.
„Já! Já!! Já!!! Já!!!“ křičela zvířátka jedno přes druhé.
Ale slepička řekla: „Nechtěli jste ani sít, ani žít, ani mlátit; nechtěli jste mlít ani péci, nebudete taky jíst!“
A dala chlebíček svým hodným dětem.
Z pohádky plyne jedno poučení. Kdo se snaží, bude se mít lépe, než ten, kdo nedělá nic. Když jsem ale pohádku dovyprávěl, zarazil jsem se. Uvědomil jsem si, že neodráží skutečný život a že si z něj posluchač neodnese poznatek do reálného života. Rozhodl jsem se tedy převyprávět konec pohádky, aby více odrážel skutečnost a jak to v životě chodí.
…
„Kdo mi pomůže ten chléb sníst?“ zeptala se naposled.
„Já! Já!! Já!!! Já!!!“ křičela zvířátka jedno přes druhé.
Ale slepička řekla: „Nechtěli jste ani sít, ani žít, ani mlátit; nechtěli jste mlít ani péci, nebudete taky jíst!“
„Tak to tedy ne“, řekla kočka, „Na jídlo máme právo.“
„Jaké právo,“ ptala se slepička. „Vždyť právo odráží spravedlnost a já jsem sela, já jsem žala, já jsem mlátila, já jsem mlela a já jsem pekla. Není tedy spravedlivé, abych si s výtvorem své práce mohla naložit dle svého?“
Kačer ale odvětil: „Je zde ale další spravedlnost, sociální, musíš se rozdělit.“
Slepička to ale stále odmítala. Zvířátka proto společně (demokraticky) odhlasovala, že slepička jim svůj chléb dát musí.
Ani pak se ale slepičce nechtělo. „Možná jste to společně odhlasovali, ale nemůžete společně odhlasovat poškozování mých práv a mého majetku.“
„Musíš se podvolit většině,“ zabučela kráva.
Vepřík potom kvikl na psa, co ležel u boudy. Pes přiběhl a vycenil zuby na slepičku. „Pokud nám nedáš ten chléb, tak tě pes zakousne,“ řekl vepřík.
Ustrašená slepička tedy vydala zvířátkům svůj chléb a ta ho snědla.
To ale nebylo pro slepičku to nejhorší. Přišla zima a její malé děti neměly co jíst, byly zesláblé a více než polovina malých kuřátek mrazy nepřežila. Slepička byla zdrcená a další rok na jaře si řekla: „Nebudu nic sít. Když zaseju a budu se starat, pracovat a snažit se, stejně mi to seberou a snědí. Nebudu dělat nic.“
Slepička tedy nezasela a na podzim nebyl žádný chléb. Zvířátka jí neměla co sebrat, a protože také nic nedělala, jelikož byla zvyklá, že chléb upeče slepička, neměla také co jíst. Přišla ale zima. Zvířátka byla zesláblá a do jara všechna zemřela hlady.
Konec to není moc šťastný. Ale moje malá holčička aspoň teď ví, že v zemi, kde vláda redistribuuje bohatství a výsledky práce od pracovitých k zahalečům, nemá ztrácet čas a má co nejrychleji utéct někam jinam.
PS: Je možný ještě jeden konec a to horší, „revoluční“, odpovídající Velké říjnové revoluci, nebo našemu roku 1948. Zvířátka snědla slepičku, protože když slepička neupekla chleba, neměla zvířátka co jíst a potřebovala si to kompenzovat.
Dobrou noc.