Během právě ukončeného 18. sjezdu čínské komunistické strany všudypřítomné televizní obrazovky ve vlacích a ve stanicích metra vysílaly živé zpravodajství o tomto shromáždění. Zaneprázdnění obyvatelé Pekingu však nejevili známky hlubšího zájmu: podle nich nešlo o nic mimořádného.
Lhostejnost čínské veřejnosti vůči slavnostnímu předání moci v jejich zemi není nijak překvapivá. Všechna podstatná rozhodnutí se činí před sjezdem, za zavřenými dveřmi, s nepatrným vlivem kohokoli zvenčí. Všeobecně se však očekává, že tato zdánlivě zcela plynulá obměna přinese Číně – a okolnímu světu – komplikované a potenciálně náročné desetiletí.
Čína je na rozcestí. Vzhledem k tomu, že víc než 100 milionů lidí je stále pod oficiální hranicí chudoby a příjem na hlavu aktuálně v nominálních hodnotách jen těsně převyšuje 6000 dolarů, je zapotřebí zachovat robustní hospodářský růst. Odcházející prezident Chu Ťin-tchao naznačil, že do roku 2020 by se úhrnný čínský HDP a příjem na hlavu měl zdvojnásobit, což bude vyžadovat průměrné 7,5% roční tempo růstu. Je to zvladatelné?
Nedávná zlepšení v údajích o průmyslové výrobě, fixních investicích a maloobchodních tržbách napovídají, že čínská ekonomika, která v posledních čtvrtletích zpomalila, by už mohla být na cestě k nápravě. Úřady jsou ale stále obezřetné, jelikož čínské ekonomické vyhlídky silně závisejí na externích podmínkách, které jsou pramenem většiny současné nejistoty. Za současného stavu věcí však většina nezávislých ekonomů očekává 7-7,5% roční HDP v letech 2013-2017, zatímco Mezinárodní měnový fond předpovídá pro toto období optimističtější 8,2-8,5% tempo.
Jak jsme během sjezdu opakovaně slyšeli, čínské vedení má za to, že největší politickou výzvou nadcházejících let bude přesun od exportem taženého růstu k ekonomickému modelu založenému pevněji na domácí spotřebě. To teď získalo na naléhavosti, neboť Spojené státy a Evropa patrně mnoho podpory čínským vývozům nezajistí. Skutečně se teď očekává, že Čína svůj terč ve výši 10% růstu obchodu v roce 2012 podstřelí, přestože vývoz do ekonomik rozvíjejících se trhů během prvních devíti měsíců roku stoupal rychlejším tempem.
Pro posun čínského růstového modelu jsou stěžejní růst příjmů a nižší míry úspor domácností. Obojí vyžaduje klíčové reformy. Pobídnout více domácností, aby vyčlenily větší díl svého příjmu na spotřebu, by mělo například lepší poskytování zdravotní péče, vzdělávání a péče o seniory a jeho přizpůsobení potřebám a očekáváním líhnoucí se střední třídy. Rovněž zvýšení úrokových sazeb vyplácených z bankovních vkladů by umožnilo pokles úspor bez propadu příjmu.
Zároveň platí, že jak Čína postupuje po cestě směřující k tržnímu hospodářství, již před více než 30 lety vytyčil Teng Siao-pching, tvorba politických přístupů se začíná komplikovat. Ekonomiku je zapotřebí kormidlovat žádoucím směrem, aniž by to vyvolávalo nestabilitu, takže je zásadní správné řazení a koordinace politických opatření. Jak mi řekl jeden čínský kolega, úspěch reforem v příštím desetiletí bude víc než dřív záviset na správné koncepci.
Konkrétně nové vedení bude muset věnovat pozornost vazbám mezi reálnou ekonomikou a expandujícím finančním sektorem, až bude reorganizovat státní firmy a liberalizovat banky. Tvorba cen, od komodit po finanční aktiva, by měla být více tržně založená a transparentnější, přičemž by se měla zefektivnit alokace kapitálu a omezit rozsah dobývání renty a korupce. Navíc vytrvalým tempem pokračuje internacionalizace žen-min-pi, a tak by domácí liberalizace měla probíhat společně s hlubší globální integrací.
Klíčovým tématem nadcházejících let, reflektovaným v Chuově zahajovacím proslovu, bude vztah mezi státem a trhem. Reformy však budou nadále řízené shora a postupné, zejména ve finančním sektoru, kde se jich většina zřejmě bude koncentrovat do příští dekády.
Mnozí Číňané zřejmě věří, že tržní kázeň přinese férovou soutěž a přispěje k zasypávání rozevírající se mezery mezi bohatými a chudými. Čínská distribuce příjmů se výrazně vychýlila: na hodnotě 0,438 ji Giniho koeficient, jímž se poměřuje příjmová nerovnost, umisťuje blíž ke Spojeným státům než k rovnostářským společnostem severní Evropy (s výjimkou Spojeného království). Nespravedlivou alokaci zdrojů, která obohacuje řadu osob a rodin s dobrými politickými konexemi, je přitom čím dál těžší snášet.
Stěžejní otázkou pro příští desetiletí je tedy to, zda růstové cíle čínských úřadů postačí k zachování sociální soudržnosti, zatímco se budou postupně zavádět další ekonomické a politické reformy. Až ekonomický koláč neporoste tak svižně, pro sociální stabilitu bude zásadní větší spravedlnost. Jak se zdá, nové vedení si to uvědomuje. Jestli dokáže koncipovat nezbytné institucionální změny, se však teprve uvidí.
Paola Subacchi je ředitelkou výzkumu pro oblast mezinárodní ekonomie v Chatham House.
Copyright: Project Syndicate, 2012.