Tři roky po propuknutí krize v Evropě dluhy stále rostou. Týká se to tří zemí, kterým se nyní dostává pomoci. O ni budou navíc muset bezpochyby zažádat Španělsko a Itálie, dost možná i Francie. Tyto země mají společné následující: Sdílí jednu měnu, jejich ekonomiky se nacházejí v recesi a sledují politiku fiskálního utažení. Pokud chtějí zůstat v eurozóně, musí uniknout recesi. To by znamenalo ukončení utažené politiky. Vysoký dluh ale znemožňuje fiskální stimulaci a možná by nebylo proveditelné ani zvolnění současného směru. Jedním z řešení by tak mohly být další půjčky od jiných vlád evropských zemí. V současném prostředí by s nimi ale byly pravděpodobně provázány takové podmínky, že by byl celý plán kontraproduktivní. Jak tedy dál?
Klíč celého problému představuje vysoký dluh. K jeho růstu došlo během krize, některé země však dosahují rozpočtových deficitů již několik desetiletí. Musíme si tedy přiznat, že mnohé vlády byly fiskálně nedisciplinované. Na jednu stranu tak musí být obnovena tato disciplína, na druhou stranu všechna řešení současného stavu blokuje vysoký dluh. Kdybychom se uchýlili k vysoké inflaci, bude tento lék horší než nemoc, které nás má zbavit. Zbývá tak restrukturalizace dluhu. Jak ukazují například Reinhart a Rogoff, země, které se k takovému kroku uchýlily, dosáhly rychlého návratu na trhy. Jde sice o radikální nástroj, má však své opodstatnění, pokud je východiskem ze zoufalé situace a je vnímán jako něco, co se již nebude opakovat.
Jednorázovost restrukturalizace musí zajistit zmíněná náprava fiskální disciplíny. K tomu nám mohou pomoci dva modely. Prvním z nich je disciplína dosažená na základě německého centrálního přístupu, druhým decentralizovaný přístup, jaký uplatňují Spojené státy. Právě ten je pro eurozónu vhodnější. Jednotlivé parlamenty zemí měnové unie se totiž nebudou ochotny vzdát své suverenity a americký model také obecně funguje lépe. Je to patrné i z toho, že průměrný dluh jednotlivých států USA dosahuje 8,3 % HDP, zatímco průměrný dluh německých „länder“ se nachází na 31,7 %. Nejzadluženějším státem je pak v USA Massachusetts s poměrem dluhu k HDP na úrovni 19,6 %, zatímco německé Brémy ho mají na 66,9 %.
O Paktu růstu a stability bychom měli smýšlet jako o omylu historie. Byl přijat v roce 1997 bez jakékoliv debaty, když Německo bezpodmínečně požadovalo jeho schválení. Prosadilo tak svůj vlastní model, ostatní země tomuto postupu velkou pozornost nevěnovaly. Pakt má ale za sebou řadu neúspěchů a snahy o jeho posilování narážejí na nepřekonatelný fakt. Tím je suverenita jednotlivých evropských zemí.
Nyní tedy musíme opustit německý model a základním prvkem nového systému se musí stát dohoda o neposkytování pomoci. Fiskální kompakt je posunem správným směrem, chybí ale právě důvěryhodné pravidlo týkající se nezachraňování dlužníků. Jeho skutečné zavedení nebude lehké, měla by mu pomoci právě restrukturalizace dluhu v některých zemích eurozóny. Ta by totiž znamenala takovou míru politických změn na domácí i mezinárodní scéně, že by si žádná vláda v budoucnu již nedovolila postupovat nezodpovědně. A závazek o neposkytování pomoci by rychle získal důvěru. Jestliže o tom pochybujete, představte si, co by se stalo, kdyby bylo toto pravidlo použito již v květnu 2010. Řecko by se muselo obrátit směrem k MMF a muselo by restrukturalizovat svůj nevýznamný dluh ve výši 120 % HDP. Žádná krize by nyní již nebyla.
(Zdroj: Fiscal discipline in the monetary union, Charles Wyplosz, VOX)