Pimco: Washington by se měl rychle probrat, Fed ani ECB nezmůžou vše, vyspělé ekonomiky implicitně cílí kurzy

Znovuzvolení prezidenta Obamy znamená, že americký dluhopisový trh bude ještě nějakou dobu pod dominantním vlivem monetární politiky. Pokud Ben Bernanke Fed v lednu 2014 opustí, je pravděpodobné, že do jeho čela nastoupí někdo s podobným postojem k uvolněné politice a tištění peněz bude pokračovat i nadále. Monetární politika se tak v dohledné době bude snažit o usnadnění procesu oddlužení s použitím nízkých sazeb, nákupů aktiv a komunikační strategie. Fed nestanovil explicitní cíl, který by ohledně ekonomického růstu chtěl dosáhnout. Je ale pravděpodobné, že jej představuje růst nominálního produktu blížící se historickému standardu ve výši 5 %. Toto růstové tempo by mu umožnilo plnit dvojí mandát týkající se inflace a zaměstnanosti.

Monetární politika ale nevyřeší všechny problémy. Pokud mají Spojené státy zvýšit svou životní úroveň, musí k tomu přispět svým dílem i zákonodárci. Postoj Washingtonu je opačný, než jaký vyžaduje situace. Je tu tedy opět déja vu: Období oddlužení zdaleka neskončilo, problémy americké ekonomiky mohou být vyřešeny pouze spoluprací volených zástupců. Američané měli doposud s Washingtonem velkou trpělivost, jestliže se ale situace nezmění, bude Fed jedinou zbývající silou. A v určitém budě mu již nezbydou žádné nástroje, takže Washington by se měl probrat dříve než bude pozdě.

V případě eurozóny zní jedna klíčová otázka: Může monetární unie existovat bez unie fiskální? Odpověď není jednoznačná a záleží na tom, jak velké rozdíly jsou mezi zeměmi se společnou měnou. Ekonomická unie mezi Belgií a Lucemburskem to měla lehčí než skupina velmi rozdílných zemí v celé eurozóně. Její zkušenosti ukazují, že decentralizovaná fiskální politika nefunguje.

Eurozóna má dnes problém jak na úrovni jednotlivých zemí, tak na úrovni celého systému. Některé země ztratily svou konkurenceschopnost, když jejich náklady práce rostly příliš rychle. V jiných se rozbujel neefektivní vládní sektor a výsledkem obojího byl pokles tržního podílu, ztráta přístupu na finanční trhy a ztráta fiskální suverenity. Eurozóna jako celek pak není schopna vypořádat se s asymetrickými šoky, jako je odliv kapitálu z určitého regionu. ECB zadluženým zemím poskytla likviditu a tudíž i čas na řešení fiskálních problémů. Více ale udělat nemůže a současný stav neúplného federalismu není stabilní. Má-li euro přežít, musí se zmenšit rozdíly mezi jednotlivými členskými zeměmi unie a zvýšit společná fiskální kapacita.

Centrální banky vyspělých ekonomik dříve nepoužívaly explicitní cílení měnových kurzů, krize v Evropě ale možná přinese změnu. Zemím jako Rakousko, Švédsko, Švýcarsko, Norsko či Japonsko totiž přinesla posilování jejich měn a dnes můžeme hovořit o tom, že ve vyspělém světě existuje „implicitní cílení kurzu“.

Centrální banky rozvíjejících se ekonomik nadále čekají, jaký bude další vývoj. Většina z nich pravděpodobně nebude hýbat se sazbami, ponechá si však otevřený prostor pro jejich další snižování v případě, že se zhorší globální růst. Hlavním rizikem při dalším uvolnění politiky pro ně byl doposud možný šok ze strany rostoucích cen potravin. Cenové tlaky ale nyní polevují a globální rizika ve formě fiskálního útesu v USA, nedostatečné stabilizace v Číně a pokračujícího oddlužení na periferii eurozóny přetrvávají.

(Zdroj: Pimco)