Zapomeňme na čínské století, pravděpodobnější je revoluce a kolaps této země

Když jsem před lety přijel poprvé do Číny, byla to komunistická země, na ulicích minimum aut, ale tisíce kol. Základní potraviny byly snadno dostupné, nic jiného ovšem koupit nešlo. V polovině 80. let začal být cítit optimismus, volný trh se nacházel ve své rané fázi a do země dorazila i inflace. Lidé ji však považovali za známku pokroku. Když jsem se pak do Číny vrátil v roce 1996, chtěl jsem zde začít nový život a vybudovat svou kariéru. Ucítil jsem podobný optimismus jako před lety, byl tu ale jeden rozdíl. Byl to optimismus založený na společenské dohodě, která říkala, že vláda zajistí lidem materiální blahobyt, oni ale již nikdy nebudou požadovat změnu ve vedení země.

Svou kariéru jsem v Číně začal jako obchodník s průmyslovými kovy, pak jsem ale rozjel vydavatelskou činnost, která dosáhla obratu několika milionů dolarů. Vláda ji však v roce 2004 ukončila a já jsem zůstal u malé kavárny a jsem si vědom toho, že pokud by se místní vláda rozhodla, ukončí mou činnost stejně, jako tomu bylo v případě mého vydavatelství. Když jsem se mu ještě věnoval, můj státem vlastněný konkurent mi v soukromí řekl, že analyzoval každé vydání mého časopisu. Ocenili dokonce i můj přínos pro čínská média, ale dělali vše pro to, aby mě zničili. Nyní mi místní vláda děkuje za můj přínos k turistickému rozvoji, zároveň však dává najevo, že jsem výjimkou a jiní cizinci zde nejsou vítáni.

Dnešní čínská společnost se zaměřuje pouze na jedinou věc, a tou jsou peníze. I v naší vesnici se mě lidé ptají jen na to, kolik peněz mi můj podnik vydělá. Jestliže jste si zajistili základní živobytí, chcete své peníze někam investovat. V Číně je můžete dát buď do nemovitostí, nebo si je strčit pod matraci. Akciový trh je zmanipulovaný, banky nefungují na komerčním základě a měna zůstává nesměnitelná. Privilegovaná elita investuje do zahraničí pololegálním způsobem, zbytek takovou možnost nemá. Výsledkem je rostoucí bublina na trhu nemovitostí. Až praskne či postupně splaskne, bohatství, které strana dala lidem, zmizí. Uzavřená dohoda bude porušena.

Vláda se dnes bojí lidí natolik, že se neodváží je vést. Pokud je někde na venkově třeba něco rozhodnout, dostává se problém až do Pekingu a pak se vrací s tím, že mají rozhodnout místní zástupci. Zemi vládnou lidé za zavřenými dveřmi, bez telefonního čísla a adresy. Podle některých názorů přitom vstupujeme do „čínského století“. Jak má ale Čína fungovat jako globální supervelmoc, když bude řešit problémy stylem „rozhodněte vy“? A svět nechce žít ve století Číny, stejně jako nechce žít v americkém století. Čína sama je přitom zahleděná do sebe, všichni zvenčí jsou pro ni vetřelci. Vedoucí pozice ale vyžaduje empatii a ochotu přijmout zodpovědnost, jíž se současný čínský systém naopak cíleně vyhýbá.

Pravděpodobnost protestů vyvolaných prasknutím realitní bubliny v Číně rychle roste. Až k tomu dojde, bude to rychlé, podle některých názorů bude výsledkem revoluce, nebo kolaps celé země. Já doufám, že změny proběhnou bez násilí a vláda se nepokusí odlákat pozornost útokem na Tchaj-wan či Filipíny. Obavy z násilí ale nejsou důvodem, proč teď Čínu opouštím. Chci být součástí komunity, ve které žiji, bez strachu z toho, že mi vláda zničí můj podnik a že mé děti dýchají vzduch a jedí jídlo, které jim škodí. Dětem chci také poskytnou vzdělání, ale současný čínský systém je jen testovacím centrem, které produkuje vítěze a poražené.

Uvedené je výtahem z „You’ll never be Chinese“ autora Marka Kitto.

(Zdroj: Prospectmagazine)