Nedávno vyšel na světlo výpadek v letošním rozpočtu Evropské unie ve výši 10 miliard eur. V důsledku toho nemůže EU uhradit členským státům nedávné neočekávané výdaje včetně krizových výloh, jako je pomoc italským obětem zemětřesení, ani výdaje zaměřené na pozvednutí hospodářského růstu a zaměstnanosti, jako je zrychlená absorpce nevyužitých strukturálních a kohezních fondů. Členské státy odmítly žádost Evropské komise o další příspěvky, které by tento výpadek nahradily, což vyvolalo kolaps rozhovorů o rozpočtu pro příští rok.
Jednání o víceletém finančním rámci pro roky 2014-2020 (MFF), což je centrálně plánovací nástroj pro využívání fondů EU, mezitím zkrachovaly kvůli neshodám v klíčových otázkách, jako jsou velikost rozpočtu a skladba výdajů. Rozhodnutí bylo odloženo na počátek příštího roku.
Tato situace jen zvýraznila nejednoznačnost role společného rozpočtu EU na evropské integraci. Všichni vedoucí představitelé EU sice podporují využívání rozpočtu ke stimulaci hospodářského růstu, avšak dělají pro to jen málo. To vyvolává pochybnosti o takzvaném „růstovém kompaktu“, který Evropská rada odstartovala v červnu, zejména o politickém závazku rychle mobilizovat 120 miliard eur realokací nevyužitých strukturálních a kohezních fondů a zvýšením úvěrové kapacity Evropské investiční banky.
Evropské vlády se sice dohodly, že podpoří rychlejší absorpci fondů EU v krizových zemích, ale odmítly zaplatit do rozpočtu EU, aby umožnily platby z těchto fondů. Tento rozpor nasvědčuje tomu, že při jednáních o rozpočtu EU dál převažují národní zájmy a že tato jednání často slouží jen ke sklízení domácích politických bodů v jednotlivých členských státech. Nebude-li zaveden mechanismus, který usnadní rychlé platby z fondů EU, čímž izoluje rozpočet před zničující politizací, nelze tyto fondy využívat ke stimulaci růstu v dobách krize.
Členské státy nepřispívají do rozpočtu EU stejně; některé jsou čistými přispěvateli, jiné čistými příjemci. Na konci investičních projektů financovaných EU – kdy jsou platby za tyto projekty dohodnuty a provedeny v rámci ročního rozpočtu – se peníze převádějí k příjemci. Peníze k čistým příjemcům tak putují z kapes čistých přispěvatelů.
Příliv peněz z EU do jedné země je tedy odlivem peněz z jiné země – nejedná se přitom o půjčky, nýbrž o granty. Dohoda o celkových výdajích, která se uzavírá jednou za sedm let, tudíž nepostačuje k předcházení konfliktů ohledně ročních rozpočtů.
Přesto lze podniknout kroky, které předejdou politickému patu v rozpočtových jednáních a současně zvýší flexibilitu rozpočtu tak, aby se dal využívat ke stimulaci růstu. Například by se mohla umožnit jistá míra půjčování na rozpočet, ačkoliv by tento krok vyvolal kontroverze, poněvadž unijní smlouvy vyžadují, aby byl rozpočet neustále vyrovnaný.
Rozpočet EU však už nyní umožňuje nepřímou formu půjčování: využívání nepřímých rozpočtových garancí Evropskou komisí za účelem získávání kapitálu na finančních trzích. Tyto prostředky se využívají na poskytování finanční pomoci členským zemím EU, které nejsou v eurozóně, prostřednictvím Nástroje střednědobé finanční pomoci (MTFA), dále členským zemím eurozóny prostřednictvím nyní již vyčerpaného Evropského mechanismu finanční stabilizace (EFSM) a partnerským třetím zemím.
Celkové výdaje za MTFA, EFSM a platby třetím zemím činí letos 70,5 miliard eur. Určité půjčky během sedmiletého období MFF jsou tedy možné, pokud se dodrží střednědobý cíl vyrovnaného rozpočtu.
Tyto půjčky do rozpočtu EU by doplňovaly nedávno zřízený Evropský stabilizační mechanismus (ESM) (nástupce EFSM) a MTFA. Země pobírající pomoc by měly dostat možnost ucházet se o očekávané úhrady z fondů EU. Po žádosti členského státu by komise byla oprávněna půjčit si na kapitálových trzích na základě nepřímé rozpočtové garance EU, přičemž maximální částka by byla určena podle velikosti nevyužitých (prealokovaných) strukturálních a kohezních fondů dané země. Kapitál by se pak splatil v ročních splátkách, jakmile by fondy začaly být dostupné prostřednictvím rozpočtu EU, přičemž pro platby úroků by platila národní kofinanční sazba.
Tento rámec by snížil motivaci využívat jednání o ročním rozpočtu EU k prosazování vlastních politických agend. Čistí přispěvatelé by byli napevno zapojeni do vztahu s trhy – což je přesvědčivý věřitel. Značná podmíněnost tohoto typu plateb by současně zvýšila jeho legitimitu – na rozdíl od současného rámce, v němž příjemci vyhledávají nárokové platby. Z takového aranžmá by měly prospěch všechny země EU – nejen členové eurozóny.
Zmíněná iniciativa by mohla existovat společně s návrhem předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye na vytvoření mechanismu sdílení rizik pouze pro země eurozóny. Renovovaný růstový kompakt by efektivněji alokoval evropské zdroje a zvyšoval flexibilitu trvalých transferů z bohatých zemí do chudých – za předpokladu, že by se peníze používaly na produktivní investice. Van Rompuyův rozpočet by také pomohl stabilizovat eurozónu v případě, že si asymetrické šoky vyžádají dočasné transfery z nezasažených zemí do zemí stižených krizí.
Oba nástroje se skutečně mohou v zemích eurozóny dobře doplňovat. Krize obvykle doprovází pokles nejen aktuálního růstu, ale kvůli odloženým investicím i růstového potenciálu dané země. Nástroj pro sdílení rizik by mohl omezit pokles aktuálního růstu po krizi, zatímco promptní investice financované EU by zabránily tomu, aby daná země sklouzla na dráhu nižšího růstu.
Benedicta Marzinottová je výzkumnou členkou mozkového trustu Bruegel a docentkou politologie na univerzitě v Udine.
Copyright: Project Syndicate, 2012.