Oživení keynesiánských myšlenek je ve Spojených státech taženo takovými jmény jako Lawrence Summers, Paul Krugman či Ben Bernanke. Tato země se vydala cestou strukturálních rozpočtových deficitů ve výši sedmi a více procent HDP a nulových sazeb. Nyní se objevují požadavky na to, aby i v příštím roce vláda přikročila ke stimulační politice. Fed se již zavázal, že bude držet sazby u nuly až do chvíle, kdy nezaměstnanost klesne na 6,5 procenta. Po roce 2010 se podobným směrem nevydala žádná evropská ekonomika, i když ECB není daleko za Fedem. Nemůžeme říci, jak úspěšná tato politika bude, protože nemáme srovnání. Měli bychom o ní ale vážně pochybovat. Oživení trhu práce se nedostavilo, růst zůstává utlumen a poměr dluhu k HDP se téměř zdvojnásobil z 36 procent v roce 2007 na letošních 72 procent.
Krize v jižní Evropě představuje podle keynesiánů důsledek utažené fiskální politiky. Její primární příčinou je ale nevyřešená bankovní krize. Zpomalení britské ekonomiky pak je spíše důsledkem krize v eurozóně, klesající těžby ropy v Severním ledovém moři a nevyhnutelné kontrakce bankovního sektoru. Několikaletý posun k rozpočtové rovnováze hraje vedlejší roli. A důvodů, proč pochybovat o keynesiánském pohledu, je více. Fiskální expanze měla převážně formu přechodných úlev na daních a transferů a většina z nich byla namísto podpory spotřeby uspořena. Nulové sazby sebou nesou riziko, které Fed nezmiňuje. Je jím vytvoření další bubliny.
Naší skutečnou výzvou nebyla Velká deprese, jak tvrdí keynesiáni, ale hluboká strukturální změna. Keynesiáni přesvědčili Washington, že buď přijde stimulace, nebo kolaps. Na konci roku 2008 a počátkem roku následujícího skutečně krátce hrozila deprese, to byl ale jen důsledek paniky po pádu Lehman Brothers. K předkrizové ekonomice se nevrátíme se stimulací ani bez ní. Automatizace a offshoring vedou v bohatých zemích ke ztrátám pracovních míst v nižších příjmových kategoriích, v USA stoupá zaměstnanost u univerzitně vzdělaných, zatímco v segmentech s nižším vzděláním klesá. Investice do infrastruktury jsou mimo těžbu plynu téměř paralyzovány. Spojené státy nemají žádný plán přechodu na energeticky méně intenzivní ekonomiku a moderní transportní systémy. A kde je nějaký plán obrany před stále častějšími a ničivějšími záplavami pobřeží?
Správný ekonomický management hledí 10 – 20 let dopředu a zahrnuje spolupráci mezi veřejným a soukromým sektorem. Náš svět nejde spoutat do mechanických pravidel, rychlé změny znemožňují vytvoření nějaké obecně platné teorie. Jak Hayek jednou řekl Keynesovi, místo takové teorie potřebujeme plán pro naší dobu. Nyní to znamená plán pro výzvy spojené s globalizací, změnou klimatu a informačními technologiemi.
Autorem je ekonom Jeffrey Sachs.
(Zdroj: FT)