Většina toho, co dnes čteme, se týká krátkodobého ekonomického výhledu: Vlivu fiskálního útesu, krize v eurozóně či posledních pokusů Japonska o vymanění se z deflace. Tento pohled lze pochopit, protože útlum globální ekonomiky má přímý vliv na každého z nás. Současné problémy ale jednou skončí. Co víme o tom, jaký bude dlouhodobý vývoj?
Dlouhodobé projekce obvykle spočívají na dvou hlavních předpokladech. První z nich říká, že růst v následujících desetiletích bude odpovídat růstu dosaženému v několika posledních desetiletích. Zejména produktivita by měla růst podobně jako v období po 70. letech. A druhým předpokladem je to, že příjmová nerovnost, která v posledních 30 letech prudce vzrostla, se bude zvyšovat už jen mírně. Není těžké pochopit, proč subjekty jako Rozpočtová kancelář Kongresu berou takové předpoklady za své. O budoucnosti toho víme jen málo a je tak přirozené, že si za vodítko bereme minulost. Ale pokud by příjmová nerovnost rostla dále vysokým tempem, dostaneme se do společnosti, kde vládne třídní boj. O takové budoucnosti vládní instituce uvažovat nechtějí.
Robert Gordon z Northwestern University nedávno vyvolal pozdvižení svým tvrzením, že růst prudce zpomalí. Jeho tahounem byly v minulosti „průmyslové revoluce“, z nichž každá pramenila z rozdílných faktorů. První z nich měla za základ parní stroj, druhá spočívala v rozšíření elektrické energie, spalovacích motorů a podobných technologií. Třetí revoluce pramenila z využití informačních technologií a Gordon tvrdí, že její přínos byl již menší. Já mám za to, že stroje budou možná již brzy schopny provádět úkony, které vyžadovaly velké množství lidské práce. To by znamenalo rychlý růst produktivity a ekonomiky. Klíčová otázka ale je, kdo by z takového vývoje profitoval. O oficiálních projekcích a předpokladech můžeme každopádně úspěšně pochybovat, píše Paul Krugman na stránkách NYTimes. Na svém blogu se pak věnuje svému oblíbenému tématu – výši sazeb v USA. Zaměřuje se zejména na to, jaký vliv na ně má politika Fedu:
Podle mnoha komentářů neříká výše sazeb nic o stavu ekonomiky, protože veškeré vládní dluhopisy kupuje Fed. Tyto nákupy ale někdy probíhají a někdy ne. Když skončilo QE2, bylo široce rozšířeno očekávání, že sazby porostou. Nestalo se tak. Ceny aktiv by totiž měly být ovlivněny jejich celkovou zásobou a ne tím, jak se tato zásoba mění v krátkém časovém období. Jestliže dluhopisoví investoři ztratí důvěru, budou prodávat velký objem dluhopisů a sazby porostou bez ohledu na to, jak se chová Fed.
Už v roce 2008 stačilo použít základní IS-LM model na dvě základní predikce: Pokud ekonomika zůstane v depresi, inflace a sazby budou nízko bez ohledu na to, jak velký je deficit a jak poroste rozvaha Fedu. Tehdy byly podobné predikce zesměšňovány, ale jak je budeme hodnotit dnes? Proto jsou opakovaná varování před inflací a deficity poté, co se znovu a znovu ukazuje jejich nesmyslnost, velkou záhadou. A nezkoušejte to na mě prosím s vládou, která maskuje skutečnou výši inflace. Její nezávislé odhady se totiž moc neliší od těch oficiálních.
(Zdroj: Blog Paula Krugmana, NYTimes)