Střílení nevinných v základní škole Sandy Hook ve státě Connecticut, USA, bylo strašné. Jinak se to jistě popsat nedá. A pro rodiče těch malých dětí, mé srdce je s nimi a vždycky si budu pamatovat, že ‘žádný rodič by nikdy neměl pohřbívat vlastní dítě’.
To, co pak následovalo v amerických a světových médiích, bylo ale něco jiného. Ve své nové autobiografii “Joseph Anton” popisuje Salman Rushdie, oceňovaný britsko-indický spisovatel, svůj život v úkrytu, pod 24hodinovou ochranou britských tajných služeb, po celých devět let poté, co na něj v roce 1989 Ajatoláh Ruholláh Chomeiní, v té době nejvyšší vůdce iránské islámské revoluce a Iránské republiky, uvalil fatwu, výrok podle islámského práva, ve kterém jej odsoudil k smrti. Rushdie výstižně vypráví o tom, jak v naší době rychlých změn, kdy žádné téma nezůstává ve středu pozornosti na dlouho, začal lidi jeho příběh nudit po méně než třech letech. Zatímco na začátku britská vláda přerušila diplomatické styky s Iránem, po velmi krátké době začal jeho příběh značně otravovat britské businessmany, kteří chtěli dělat obchody v této zemi bohaté na ropu, diplomaty, kteří chtěli dělat diplomacii v této zemi, jež byla historicky součástí britské sféry zájmu, a novináře, pro které je každá zpráva, ke které nemohou nic dodat, stará zpráva. Tvrdit, že zprávou, o které je třeba psát, je samotný fakt, že Salman Rushdie se musí skrývat na časově nedefinovatelnou dobu v obavách o život, protože jistý starý muž v jisté vzdálené zemi požádal každého muslima na světě, aby spisovatele zavraždil za údajné urážky islámu, se již zdálo být nudné. Každý už o tom četl. ‘Řekněte nám něco nového’, dávala média najevo, ‘nebo, buďte tak laskav a zmizte’.
Stejný princip převažuje dnes samozřejmě ve světových médiích všude. V naší době jsou zprávy, především televizní zprávy, dobré pouze když jsou aspoň trochu senzační. Nikoho příliš nezajímá hloubková analýza globálních geopolitických otázek, nebo cokoliv jiného komplikovaného nebo dlouho trvajícího. Domnívám se, že i lidé, kteří se považují za vzdělané a dobře informované, by mi jen s obtížemi dokázali vyjmenovat byť i jen dva současné občanské válečné konflikty v Africe, kde desítky nebo stovky tisíc civilistů, samozřejmě včetně malých dětí, umírají nebo jsou vyháněni ze svých domovů. Takové zprávy neprodávají noviny ani nezvyšují počet diváků.
Zabít 26 dětí a učitelů v americké základní škole noviny prodá. Je to jednoduše uchopitelná zpráva, senzační, jak jinak, můžete ji předložit v jednoduchých heslovitých titulcích. Ve Spojených státech předstoupí prezident před národ na celostátní televizní stanici, s projevem pečlivě napsaným týmem profesionálních autorů projevů, a zvýší si voličské preference tím, že se ‘skoro rozpláče’ před televizními kamerami. Možná jsem příliš cynická, ale nemohu se zbavit představy pana Obamy, stojícího před zrcadlem a opakovaně zkoušejícího gesto, ve kterém si otírá koutek levého oka tak dlouho, dokud jeho mediální konzultanti neprohlásí, že teď to vypadá opravdu dobře a je možné to spustit ‘naostro‘.
V Evropě mají jak média, tak veřejné mínění – většinou vytvořené rovněž médii, ježto jen velmi málo Evropanů kdy mělo dostatečně dlouhý kontakt s nějakými Američany na to, aby mohli tvrdit, že je znají – verdikt již připraven. Co se stalo, je jednoznačně důsledkem absurdního trvání Američanů na tom nosit střelné zbraně. Jak zpátečnické, tvrdit, že v naší moderní společnosti by měli občané nějaké země mít právo na to nosit zbraně k vlastní obraně. Jak typicky arogantní a jak americké!
I v USA, když již nebylo nic nového co psát o Adamu Lanzovi, jeho matce, bratrovi, otci a velikosti rodinného arzenálu, takže zprávy se rychle stávaly zastaralými, se debata v médiích posunula od hrozného skutku samotného k boji mezi protagonisty legislativního omezení práva nosit zbraně a jeho proponentů a mocných lobbistů. První tábor začíná tlačit na americké zákonodárce. Zakažme nebo omezme nošení zbraní v naší zemi a nechme na policii, aby nás chránila. Druhý tábor se zarputile brání, mává nad hlavou Druhým dodatkem k americké Ústavě a jako argumenty cituje obecné občanské svobody a ‘americký způsob života’.
Tato debata je stará a naprosto politická a rozděluje americkou společnost přesně po stranické linii. Američtí demokraté jsou, velmi předvídatelně, zastánci omezení volného nošení zbraní, republikáni plně podporují nezadatelné právo nosit zbraně. Lidé to berou velmi vážně. V naší post-komunistické zemi s mělkou politickou kulturou a obecným znechucením politiky by mnohé překvapilo, jak hluboce a vášnivě se Američané zajímají o politiku své země, a jak mnozí jsou celoživotními zastánci jedné nebo druhé z těchto politických stran, jako by ani neexistovala nějaká alternativa. Já osobně mám mnoho amerických přátel v Londýně a mnohé z nich znám řadu let. V době před americkými prezidentskými volbami nebo v souvislosti s jakoukoliv významnou mezinárodní událostí typu války v Iráku spolu republikáni a demokraté mezi nimi stěží mohou mluvit o politice a skoro v ničem se neshodnou. Jednou jsem dokonce musela nahánět přátele zpátky k napolo dojedenému krocanu díkuvzdání poté, co se jiní z hostů u večeře pustili do debaty o politice.
Ale to byla jen taková malá odbočka. Faktem zůstává, že přes způsob, jakým media rámují toto téma, není problém zbraní ve Spojených státech zdaleka tak znepokojivý, jak je nám předkládáno. V roce 2009 měly Spojené státy 307 miliónů obyvatel. Podle oficiálních statistik výrobců střelných zbraní vlastnili ve stejné době američtí civilisté zhruba 300 miliónů střelných zbraní (republikáni se, dle očekávání, přiznali k vlastnictví dvakrát více zbraní než demokraté). Neuvěřitelné číslo, není-liž pravda. To přece znamená, že každá babička a mimino mají zbraň, ze které mohou po libosti střílet, a každý zločinec, psychopat a opilec také. Podívejme se nyní na statistiky různých masakrů na školách, oblíbených to zpráv, za posledních pár desetiletí. 14. prosince 2012 zastřelil Adam Lanza 26 lidí a pak sám sebe na základní škole Sandy Hook v městečku Newton, Connecticut, v dubnu 2007 Seung-Hui Cho zastřelil 33 lidí na Virginia Tech, v roce 1999 bylo patnáct lidí zastřeleno na střední škole Columbine ve státě Colorado. Celkově 256 bylo podobně zabito ve školách po celé zemi od roku 1982. Tedy za 30 let. Ve většině případů byly ztráty na životech omezeny na pachatele samotného, buď v rukou policie, nebo v rukou vlastních. Každý lidský život je cenný, samozřejmě, a toto je velmi ošklivá statistika. Ale věděli jste například, že v Evropě, která se pyšní o hodně přísnějšími zákony o nošení zbraní, bylo za stejnou dobu zastřeleno v podobných masakrech 160 lidí (včetně 69 mladých lidí zastřelených vloni Andersem Breivikem na mládežnickém táboře na ostrově Utoya v Norsku v největším takovém masakru v novodobých dějinách)?
Viděno z tohoto úhlu pohledu, celé to ‘Američané s těmi jejich volnými zbraněmi’ vypadá trochu jinak… A to ani nechci mluvit o tom, protože to je již úplné klišé, že každoročně je na amerických silnicích zabito přes 35,000 lidí v dopravních nehodách a že každoročně více než 70,000 lidí zemře ve Spojených státech v souvislosti s alkoholem. Také by Vás mohlo zajímat, že zatímco se evropské země chlubí svými přísnými zákony o zbraních doma, mnohé z nich patří mezi deset největších vývozců zbraní na světě. Abychom byli konkrétní, mluvíme o Německu, Francii, Velké Británii, Holandsku a Itálii.
Ale jak z toho udělat televizní zprávy?