Zdravým jádrem moderních ekonomik jsou podnikatelé, kteří využívají všech příležitostí na trhu. Příkladem země, kde je toto jádro ve velkém útlumu, může být Japonsko. To nám také ukazuje, jaké faktory ke slabému podnikatelskému prostředí významně přispívají. V první řadě stojí faktory kulturní, které mají přímý dopad na to, jak se lidé v dané zemi chovají. Japonská kultura není obecně nakloněna přílišnému riskování, drží se naopak zavedených pravidel a zvyků. Důraz se v Japonsku klade na komunitu, konzistenci a detail. Americká kultura upřednostňuje naopak individualismus, nekonformní a otevřený přístup. Chyby jsou ve Spojených státech odpouštěny více, cení se kreativita. Naopak v Japonsku je pro podnikatele strach z neúspěchu a vyčlenění ze společnosti významnou překážkou.
Důležitou roli hrají i sociální faktory. Sociální status podnikatelů v Japonsku není nijak vysoký, ve Spojených státech je tomu naopak. V Japonsku rodiče své děti obvykle nepodporují v tom, aby vytvořily vlastní podnik. Cílem je naopak dostat je do významného konglomerátu (keiretsu) či do státní správy. Postačí i obchodované společnosti jako (96,56 USD, 1,25%) či Hitachi. Rodiče věří, že takový postup je cestou k nejvyšší celkové mzdě a postavení ve společnosti.
Na rozvoj podnikatelského prostředí má dopad rovněž skupina faktorů souvisejících se vzděláním. Jen málo studentů se po dokončení univerzit začne věnovat vlastnímu podnikání, pět let po skončení studia to není více než 1 %. Ti nejchytřejší si najdou místo ve velké firmě (populární jsou Mitsubishi, Mitsui, (5,97 USD, -0,83%), Mizuho či Toyota), v zahraniční společnosti (Goldman Sachs, (68,73 USD, -0,32%), BCG či McKinsey), nebo vlivné právní kanceláři či vládní instituci. Univerzity vychovávají studenty k averzi k riziku, na rozvoj vlastního podnikání studenty nepřipravují. Úspěšní podnikatelé většinou studovali v zahraničí.
Další v řadě je skupina faktorů souvisejících s právním prostředím. Známý podnikatel William Saito se domnívá, že předně musí být změněny zákony týkající se bankrotů. V Japonsku například není jasně definováno omezené ručení. Dluhy zkrachovalých start-up společností přecházejí na vlastníka a v případě jeho smrti na rodinu.
A nakonec jsou tu finanční faktory, které znamenají pro nové společnosti zdaleka největší překážku. Pro začínající podnikatele je těžké sehnat finance, investoři, kteří by je financovali, totiž v podstatě neexistují. Starší generace úspěšných podnikatelů ty mladší podporovat nechce, protože jde většinou o konzervativní investory, kterým se podařilo zbohatnout na jedné šťastné sázce. Namísto toho kupují vládní dluhopisy a americké akcie. Banky k půjčkám začínajícím podnikatelům také ochotny nejsou a pokud již peníze poskytnou, požadují do zástavy všechna aktiva společnosti. Američtí investoři se o japonský trh moc nezajímají, protože ho považují za příliš malý. Vyjednávat jsou ochotni pouze se společnostmi, jejichž vlastníci hovoří plynně anglicky a chtějí proniknout i mimo japonský trh.
Japonsku by podpora podnikání mohla ulehčit únik z dlouhého období ekonomického útlumu. Posloužit mu v tomto ohledu může i izraelský model. Ten vytvořil silný podnikatelský sektor tím, že podporoval přímé zahraniční investice, imigraci, změnu ve vládních výdajích, způsobu fungování výzkumných pracovišť a škol po celé zemi.
Uvedené je výtahem z „The Entrepreneurship Vacuum in Japan: Why It Matters and How to Address It“.