Alan Taylor, který se zabývá ekonomickou historií, varuje předtím, abychom ignorovali vztah mezi vládním dluhem a finančními krizemi. Pokud na něj totiž zapomeneme, může nás to vést k nemístnému optimismu a názoru, že vláda si může půjčovat bez omezení a nevyvolá tím žádný negativní efekt. Reinhart a Rogoff ve své dnes již známé práci na datech jasně ukazují, že tomu tak není. K podobným závěrům došel i Taylor a další ekonomové. Obvykle se uvádí, že kritickou hranicí vládního dluhu je 80 % HDP, Spojené státy a mnohé evropské země tak tuto hranici překračují. Znamená to, že další růst dluhu již může poškozovat růst mnohem více, než je tomu pod tímto limitem.
Současný vládní dluh Spojených států převyšuje 100 % HDP, k čemuž v mírových dobách ještě nedošlo. Dluh rostl během válek a recesí, klesal během období míru a rychlého růstu. Po roce 2001 se ale fiskální politika změnila a politici ztratili ochotu k bolestivým krokům týkajícím se výdajů a zdanění, které by dluh držely pod kontrolou. Jestliže by zároveň docházelo k vysokým vládním investicím, nevyvolávalo by to takové obavy. Zlepšovala by se totiž infrastruktura země. Váha investic v HDP ale od počátku krize klesá, obavy vzbuzuje zejména nízký podíl investic do infrastruktury. Deficity jen zvýšily spotřebu a dovozy, základy pevnému oživení ale nepoložily.
Kvalita amerických fiskálních institucí klesá. Kongres činí jen nutné minimum ohledně dluhového limitu, reformu stabilizující dluh odkládá do budoucnosti. Sám prezident Obama uvedl, že se „musíme přestat potácet od krize ke krizi“. Současný podivný fiskální proces nepřináší ani krátkodobou ani dlouhodobou fiskální stabilizaci. Návrhy na vyražení mince v hodnotě bilionu dolarů jen ukazují, v jak zoufalé situaci se nacházíme.
Na rozdíl od evropských zemí ale Spojené státy doposud nečelí tlaku trhů a rostoucím sazbám. Je to zejména odrazem toho, že dolar funguje jako globální rezervní měna. Německo nesouhlasí s vydáním společných eurodluhopisů a současná pozice dolaru tak v dohledné budoucnosti pravděpodobně nebude ohrožena. V některých zemích přináší nerostné bohatství problémy a takzvané „prokletí přírodních zdrojů“, které brzdí rozvoj. Zrovna tak může mít levné financování, které má k dispozici vláda Spojených států, negativní vliv na jejich dlouhodobý růst. Historie ukazuje, že otálení se stabilizací dluhu je založeno na reálném optimismu. Dolar je rezervní měnou a USA tak ještě mají čas. Zároveň ale může vyvolat mylný dojem, že tentokrát je to jinak.
Autory jsou Thomas Grennes a Andris Strazds.
(Zdroj: EconoMonitor)