Dluh i HDP dostávají v pokrizové době pořádně zabrat. Slovy klasika „to se nikdy neochodí“. Prvnímu je vyčítán v podstatě veškerý pokrizový marasmus úplně stejně, jako když vyčítáme špatně zabezpečenému ohni, že kvůli němu lehnul dům popelem. Nejsme si totiž ochotni přiznat, že nástroj nemůže za to, jak ho používáme. HDP je na tom možná ještě hůře. Vyčítáme mu že roste, nebo že neroste, že nic moc neříká (zejména když neposloucháme), že říká to, co nechceme ... Z hlediska efektivity hyperkritiky je samozřejmě nejlepší pobouchat oba najednou. Příklad za všechny:
„Rodina nemá žádné úspory a chce si přesto koupit televizor. Rozhodne se proto využít spotřebitelského úvěru. Půjčí si 25.000. Dochází k tomu, že roste HDP díky zvýšené spotřebě. Ale v tomto případě se rodina nejen že bude muset v budoucnu vzdát jiných výdajů (jako v případě spotřeby vlastních úspor), ale bude se muset uskromnit ještě více, protože bude půjčku vracet i s úroky, řekněme ve výši 30.000“.
Dluhem tažený růst HDP neexistuje
Pokud jsem dobře pochopil, uvedené obsahuje výtku vůči údajnému dluhem taženému růstu HDP, zadlužování se obecně a budoucímu vynucenému uskromnění se. Podobné výtky jsou omylem a pramení z toho, že vidíme jen jednu stranu mince. Zde konkrétně nevidíme to, že úvěrem financovaná spotřeba jednoho je „nespotřebou“ druhého. Pokud si půjčím 25k na televizi, někdo musel těch 25k uspořit – tedy neutratit, nespotřebovat. Došlo jen k tomu, že přes úspory a dluh přešla spotřeba na někoho jiného, její velikost a velikost HDP se nemění.
Pokud bych 25k „uspořil“ tak, že je dám doma pod matraci, HDP bude dokonce o 25k menší (ceteris paribus). Pokud je za půl roku vyndám z postele a půjčím sousedovi, který si koupí televizi, HDP se jen dostane na předchozí úroveň „před spořením“. Jinak řečeno, dluhem „tažená“ spotřeba i zde jen dokopává HDP na dřívější úroveň. K uvedenému lze přirozeně říci mnohem více, jde o téma zda „investice tvoří úspory, či úspory investice“, ale princip by měl být jasný. Jakýsi „nepřirozený“ dluhem tažený růst HDP neexistuje. Existuje jen růst HDP, který táhne přesouvání spotřeby ve společnosti od jedněch k druhým přes úspory/dluh*.
Pozor s unáhlenou kritikou dluhu
Pokud je HDP pod potenciálem (je tu vysoká nezaměstnanost), zaplať pánbůh za to, že úspory jsou recyklovány výše uvedeným způsobem. Tedy zaplať pánbůh za to, že namísto jejich znehodnocování pod matrací (poklesu rychlosti obratu peněz v ekonomice) je můžeme recyklovat a agregátní poptávka neklesá. Dluh není ničím zvenčí, je to jen převod „nespotřeby“ jedněch na spotřebu jiných. Pokud tento převod nefunguje, není poptávka a tudíž není práce.
Pokud budu v banánové ekonomice sám se svým kamarádem, můžeme si každý sníst svých pět banánů denně, nebo si je vždy prohodit (půjčit) a reálný výsledek bude stejný. Jen v druhém případě vzroste dluh v ekonomice denně o deset banánů a za rok bude mít tato ekonomika poměr dluhu k HDP na 100 %. To je podle jedné ze současných nejcitovanějších studií hranice, při které začne dluh negativně ovlivňovat růst. Našich banánů se to ale nedotkne, protože následné splátky banánových dluhů nemají dopad ani na neexistující banánový systém finanční intermediace, solvenci dlužníků, jejich sklon ke spotřebě ...
Pokud si věřitelé a dlužníci bez problémů splácí své dluhy, může být dluh ve výši 1000% HDP a nic se neděje. S kamarádem si můžeme banány denně ještě několikrát prohodit - půjčit již půjčené banány a stále se nic neděje ani při následném monstrózním dluhu. Prostě si jednou řekneme, že naše prohazování banánů je od této chvíle již splácením dluhů. Problém je v reálu „jen“ v tom, že od určitého bodu je již dluh špatný – není v silách dlužníka ho splatit, věřitel ale stále věří, že splacen bude a podle toho se chová. Nechce si přiznat, že od určité chvíle je již dluh darem (proto je nepřiměřeným dluhem stejně vinen dlužník i věřitel, což je například případ Německa a Řecka). Jinak řečeno, při vysokém dluhu jsou na ekonomiku nasazeny realitě neodpovídající finanční vztahy a toky. Druhý klíčový problém pak často spočívá v tom, že věřitel je ve schizofrenní pozici, kdy chce splátku svých pohledávek, ale zároveň odmítá důsledky – odmítá dát dlužníkovi poptávku (přestat spořit) a tudíž možnost dluhy splatit. Příkladem, i když s více odstíny, je vztah Německa k periferii.
Dluhování ...
Slovo „dluh“ by možná nemělo být považováno za podstatné jméno, ale za sloveso. Možná bychom pak lépe pochopili, že když chce někdo spořit, musí někdo jiný „dluhovat“. Pokud je pro někoho ideálem ekonomika bez dluhů, pak je jeho ideálem i ekonomika bez úspor! Míru zaslepenosti dluhových moralistů nejlépe vystihuje to, že obvykle chválí úspory, ale odsuzují dluh. Což je úplně stejné, jako kdybychom se snažili dýchat tak, že budeme jen vdechovat. Tao ekonomiky má vždy dvě strany, nelze soudně vyjmout jedno a nechat druhé.
Pokud bychom museli říkat, že dluhujeme, ztratili bychom také nemístný předmět kritiky (dluh), zůstalo by jen naše chování. A na něm nalezneme plno vad typu nadměrného dluhování, nezodpovědného dluhování, atd. Takže prostor pro nápravu je zde samozřejmě také velký. Předpokladem nápravy a korekce je ale předně správné porozumění tomu, kde je jádro pudla. Pokud se totiž snažíme o nápravu na základě mylných premis, jen se potácíme k dalšímu klopýtnutí. Zkouška je ve skutečnosti v tom, zda se budeme neustále schovávat za dominantní názorový proud, který předstírá selský rozum.
*Počítat bychom měli s tím, že úspory financují i investice. V reálném světě jsou ale investice funkcí (dostatečné) poptávky, takže uvedené zjednodušení není nemístné.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.