S rokem 2013 přicházejí stoletá výročí dvou významných institucionálních změn v USA. První z nich bylo zavedení federální daně z příjmů a druhou založení Fedu. Trvalo nějakou dobu, než obě změny začaly být spojovány s fiskální a monetární politikou. Až John Maynard Keynes poukázal na to, že v situacích, jako byla Velká deprese, je výhodné použít expanzivní fiskální politiku. Milton Friedman zase vinil Fed z toho, že nechal během Velké deprese klesnout peněžní nabídku. Keynes podporoval aktivismus a nesystematické kroky, které by působily proticyklicky, podporovaly ekonomiku v recesi a tlumily ji během boomu. Friedman byl proti aktivismu a nesystematičnosti. Vládní instituce podle něho nebyly schopné provést efektivní intervence ani na fiskální, ani na monetární rovině. Oba ekonomové ale protestovali proti proticyklické politice, jako například proti neuváženému utažení politiky v roce 1937.
Po druhé světové válce obsahovaly makroekonomické učebnice všechna poučení z 30. let, v následujících desetiletích ale začala být opomíjena. Vytlačily je jiné jevy, jako například vysoká inflace 70. let. Dnes tak opakujeme mnoho stejných chyb jako ve 30. letech. Současní zastánci úsporných opatření správně tvrdí, že dlouhodobě expanzivní makroekonomická politika má dlouhodobě negativní důsledky. Zastánci stimulace zase správně poukazují na to, že utažení politiky v prostředí vysoké nezaměstnanosti a nízké inflace povede k nízkému ekonomickému růstu a nárůstu poměrů dluhu k HDP. Nejhorší jsou ale návrhy na procyklickou politiku, což platí v Evropě i v USA. Zastánci tohoto přístupu se snažili o expanzivní politiku během boomu (2003 – 2007) a o utaženou politiku během recese (2008 – 2012). Pravdu mají stále zastánci proticyklické politiky. Musí docházet k tlumení boomu a stimulace během recese.
Další z probíraných témat představuje efektivita monetární politiky. Věnoval se jí už John Hicks a odpověď shrnuje všeobecně známý IS-LM model. V prostředí nízkých sazeb je monetární politika relativně méně efektivní, protože sazby nelze snížit do záporných hodnot. Keynes v této souvislosti hovořil o pasti likvidity. Firmy navíc v takové situaci nebudou tak citlivé na nízké sazby a jejich investice zůstanou nízko, protože nemají poptávku po své produkci. Fiskální expanze je pak považována za efektivnější, protože nezvyšuje sazby a neomezuje poptávku soukromého sektoru. Monetární stimulaci bychom ale úplně zatracovat neměli už proto, že fiskální politika je pevně sevřena politickou situací. Stojí za to vyzkoušet vše, co je k dispozici. Tedy i kvantitativní uvolňování, různé cíle, včetně nominálních. Výsledky jsou ale velmi nejisté.
Ekonomické učebnice hovoří o fiskálních multiplikátorech, které zvyšují poptávku nad rámec stimulačních výdajů. Dnes je tento koncept velmi významný. Například délka a hloubka recese ve Velké Británii ukazuje, že multiplikátory jsou nejen pozitivní, ale dokonce vyšší než 1. Tedy přesně tak, jak už dlouho tvrdí učebnice. Nedávná studie MMF to potvrzuje a odvážně uznává, že dřívější projekce MMF pracovaly s podhodnocenými multiplikátory. Výsledky fiskální politiky jsou samozřejmě nejisté. Nikdy například nevíme, kdy rostoucí dluh znepokojí globální investory a následně dojde k prudkému růstu sazeb. Nejistota vládne i ohledně efektu vyšších daní, či naopak jejich snižování.
I přes výše uvedené ale můžeme tvrdit, že v současné situaci znamená větší pomoc fiskální politika než politika monetární. Lze dokonce hovořit o „monetární alchymii a fiskální vědě“. Jde o opačný přístup, než jaký v roce 2010 popsal Eric Leeper, který hovořil o fiskální alchymii a monetární vědě. Je pravda, že monetární politice dnes rozumíme velmi dobře, zatímco fiskální politika je ovlivňována politickým procesem, který jen mizivě odráží ekonomickou realitu. Za ekonomickou alchymii můžeme považovat prohlášení Andrewa Mellona: „Zlikvidujte pracovní místa, zničte akcie, farmáře a nemovitosti ... náš systém to očistí.“ Dnes ale v souvislosti s fiskální politikou o alchymii už hovořit nemůžeme.
Uvedené je výtahem z „Monetary alchemy, fiscal science“ od Jeffreyho Frankela z Harvard Kennedy School.
(Zdroj: VOX)