Když honíte dva králíky najednou, říká staré přísloví, utečou vám oba. Přesto se právě taková snaha vyžaduje od mnoha vlád: usilujte o růst i distribuční spravedlnost. Tyto dva cíle nejsou sice neslučitelné, ale vzájemně se naprosto liší a jen nemnoho politických nástrojů dokáže přispívat současně k dosahování obou.
V obchodní politice má tato úvaha velkou váhu. Rozsáhlý teoretický i empirický výzkum dokládá, že otevírání obchodu dokáže podnítit růst HDP země. Jenže zvětšování ekonomického koláče není zárukou, že se o něj spravedlivě podělíme.
Skokový růst, který s obchodním otevřením přichází, se často rozděluje nerovnoměrně a navíc v mnoha případech dostávají někteří ještě menší díl než dřív. Tady musí zasahovat vláda pomocí tradičních nástrojů, zdanění a přerozdělování, jakož i doplňkovými politikami, jako jsou záchranné sociální sítě a podpora adaptace.
Také z globálního pohledu platí, že otevírání trhu může přispět k úhrnnému hospodářskému růstu světa, ale není zárukou, že se jeho přínosy spravedlivě rozdělí mezi jednotlivé země. Někteří lidé tvrdí, že na otevírání obchodu nikdo v absolutních hodnotách netratí, vždyť jinak by se dohod o volném obchodu neúčastnil. Nerovná distribuce přínosů generovaných otevíráním globálního obchodu přesto znamená, že některé země, zejména ty nejméně vyspělé, získávají ve srovnání s ostatními málo, a potenciálně jim dokonce vzniká újma.
To vysvětluje narůstající obavy z úlohy obchodu v oblasti rozvoje, navzdory samozřejmému faktu, že zesílení globálního obchodu v posledních desetiletích vytrhlo stamiliony lidí z chudoby. Na rozdíl od jednotlivých zemí neexistuje žádná centrální autorita, která by mohla realizovat přerozdělování bohatství na planetě, takže otázku spravedlnosti je třeba řešit začleněním rozvojových mandátů do obchodních jednání.
Klíčový aspekt tohoto směřování spočívá ve stanovení náležité rovnováhy v každé obchodní dohodě. Při obchodních vyjednáváních se používá odborný výraz „zvláštní a diferencovaný přístup“, jímž se naznačuje, že rovnováhu je nutné vychýlit směrem k rozvojovým zemím, přičemž na rozsahu tohoto přístupu se musí dohodnout smluvní strany. Avšak tendence současných obchodních vyjednání umožnit rozvojovým zemím otevřít své trhy méně než ostatní pomáhá sice k dosažení větší vyváženosti, leč může podrývat původní cíle zvyšování efektivity a posilování růstu. Navíc se jí nedaří povzbudit vzájemné obchodování mezi zeměmi Jihu.
Konečně toto zaměření na defenzivní stránku liberalizace obchodu komplikuje vyjednávání. Tak například jeden ze zásadních problémů, které blokují pokrok v rozvojové agendě globálních rozhovorů o volném obchodu, jež byla zahájena při jednání Světové obchodní organizace (WTO) v Dauhá, se točí kolem otázky, v jakém rozsahu by přední rozvojové země měly otevřít své trhy.
Lepším způsobem jak usilovat o rovnováhu je poskytnout rozvojovým zemím větší přístup na globální trhy, včetně trhů ostatních rozvojových zemí. Přesto v současnosti neexistuje vůle ani energie k zavedení tohoto přístupu. Navíc pro rozvojové země, jimž schází kapacity na straně nabídky, je širší přístup na globální trhy sporným tématem, neboť jsou stále vzdálené i jen úvahám o tom, jak velký podíl by na nich vlastně měly mít.
To vyvolává další obavu: jelikož „pomoc za obchod“ – tedy pomoc ve prospěch rozvojových zemí, jejímž cílem je zmírnit jejich omezení v oblasti obchodu – se uskutečňuje v podobě finanční podpory, praktická otázka zní, zda dárci dokážou rozsah financování zachovat, vzhledem k dnešním hospodářským těžkostem. Podstatným a často přehlíženým problémem je navíc otázka, jak rozdělit řízení programů pomoci a obchodu mezi mezinárodní a domácí instituce.
Mezi předními multilaterálními institucemi si WTO zachovává působnost nad obchodem. K řešení otázek souvisejících s rozvojovou pomocí je lépe vybavena Světová banka a Mezinárodní měnový fond. V rámci členských vlád jsou vztahy s WTO obvykle zodpovědností ministerstva obchodu nebo zahraničí, zatímco multilaterální finanční instituce, včetně regionálních rozvojových bank, zpravidla spadají pod ministerstvo financí.
Pomoc za obchod, jeden z klíčových úkolů v agendě WTO, má tudíž chabé vazby na obchodní vyjednávání. Vlastně by asi bylo přesnější říct, že jsou zcela oddělené.
Proveditelným řešením je účinnější koordinace mezi příslušnými institucemi. Marrákešská dohoda, jíž byla WTO v roce 1994 zřízena jako nástupce Všeobecné dohody o clech a obchodu, stanovuje záměr dosahovat větší soudržnosti mezi WTO a dalšími mezinárodními agenturami. Iniciativou, která si zaslouží obzvláštní pozornost, je Posílený integrovaný rámec pro nejméně vyspělé země, který zahrnuje rozsáhlé zainteresování a koordinaci partnerských agentur, mimo jiné MMF, Konference OSN o obchodu a rozvoji, Světové banky a WTO.
Ambicióznějším přístupem by bylo provázat pomoc a obchod explicitně. Je potřeba vážně uvažovat o konkrétním mechanismu financování v obchodních dohodách, zejména v oblastech, jako je vyjednávání WTO o usnadňování obchodu, při nichž je budování kapacit v rozvojových zemích klíčovou otázkou.
Nicméně vyžadovat od členských zemí dary by byl krok špatným směrem. WTO není agentura rozvojové pomoci. Obchodní dohody WTO by spíš mohly vytvořit účinné vazby na multilaterální a regionální rozvojové banky, čímž by přispěly k realizaci zásady užší mezinárodní spolupráce stanovené v Marrákešské dohodě.
Můžeme chytit oba králíky mezinárodního obchodu. K úspěchu je ale zapotřebí novátorských přístupů, které pomohou zajistit, aby obchod sloužil rozvojovým zemím spíše než naopak.
Autorem textu je Tchäho Pak, ministr obchodu Korejské republiky a kandidát na post generálního ředitele Světové obchodní organizace.
© Project Syndicate 1995–2013