Nastupující jihokorejská prezidentka Pak Kun-hje přebírá zemi, která je globálním vzorem hospodářského rozvoje. Jelikož však ekonomika zpomaluje, stává se vzorem, který je třeba oživit.
Takzvaný „zázrak na řece Hangang“ se uchytil po reformách, jež započal Pak Čong-hui, zesnulý otec prezidentky Pak a vládce země po většinu 60. a 70. let. Měřítkem jihokorejského úspěchu je skutečnost, že se stala první zemí, která zvládla proměnu z příjemce pomoci OECD na jejího dárce, přičemž dnešní HDP na hlavu převyšuje 30 tisíc dolarů (ve smyslu parity kupní síly).
Recept na růst, který byl dlouho základem jihokorejského úspěchu, – určitá forma státem řízeného kapitalismu, který se zaměřuje na exportem taženou výrobu – však už mnoha Jihokorejcům neprospívá. Během posledních 20 let se sice téměř ztrojnásobil HDP, ale vzhledem k tomu, že reálné mzdy se zvyšovaly méně než polovičním tempem, přerušila se vazba růstu na osud obyčejných občanů.
Víc než polovina středněpříjmových domácností utratí každý měsíc víc, než vydělá. Množí se známky sociálních nesnází. Zdvojnásobila se jihokorejská rozvodovost, porodnost se propadla na čtvrtou nejnižší příčku mezi vyspělými ekonomikami a míra sebevražd je nejvyšší v OECD.
Jižní Korea se trápí ze dvou hlavních důvodů. Zaprvé, přestože některé části ekonomiky dosáhly v rekordním čase pokročilé industrializace, jiné části (a instituce) zápasí se snahou je dohnat. Výrobní konglomeráty jako Hyundai, LG a se proměnily v nesmírně produktivní globální obry, jejichž růst vytváří doma méně vysoce kvalitních pracovních míst než dřív. Zaměstnanost v největších společnostech v zemi klesá a podíl jihokorejských pracovních míst v těchto společnostech se od roku 1995 snížil o třetinu.
Jižní Koreji však chybí rozvinutý sektor služeb, který by zajistil nový zdroj pracovních míst s vysokými platy. Ba co hůř, co do produktivity a mezd odvětví služeb za velkými výrobci dále zaostává.
Z toho vyplývá druhá výzva: nepříjemná finanční tíseň domácností se středními příjmy. Mnoho rodin dnes čelí stagnujícím mzdám, vzhledem k typu pracovních míst, která se nabízejí, a přesto jsou rozhodnuté držet se životního stylu, který už si nemohou dovolit. Rodiny s dětmi se účastní eskalujících „vzdělávacích závodů ve zbrojení“ a vynakládají velkou část svých příjmů na soukromé vzdělávání a doučování, aby své potomky připravily k přijímacím zkouškám na elitní univerzity a na lov bezpečného zaměstnání u významné korporace.
Středněpříjmové rodiny také lpí na nákupech vlastních domů, navzdory vůbec nejvyššímu kvocientu jejich cen k příjmům mezi vyspělými ekonomikami a systému financování bydlení, který vyvolává vysoké výpůjční náklady. Jihokorejky stále opouštějí pracovní síly, když se provdají nebo mají děti; dvě výdělečně činné osoby jsou jen ve 38 % rodin (což je polovina průměru v OECD).
Jeden z nejzhoubnějších důsledků tlaku na domácnosti se středními příjmy a nákladnosti vzdělávacích závodů ve zbrojení je dobrovolná politika jednoho potomka, která v zemi snížila míru porodnosti na 1,2 porodů na ženu, jednu z nejnižších v průmyslovém světě. Populace stárne čím dál rychlejším tempem a čistý příliv obyvatel v produktivním věku do pracovních sil už je záporný.
Pokud se nic nepodnikne, ekonomice bude hrozit klesající spotřeba, a dokonce ubývající výstup. Jižní Korea naléhavě potřebuje opatření, která uvolní finanční tlaky na středněpříjmové domácnosti, a nový růstový recept pro globálně konkurenceschopný sektor služeb a podnikavé malé a střední firmy vytvářející dobře placená místa.
Je nezbytné, aby středněpříjmovým rodinám pomohly zásadní reformy vymanit se z drtivých měsíčních plateb za bydlení a vzdělávání. Platby za bydlení jsou vyšší, protože hypotéky jsou krátkodobé (průměrně na deset let) a přísná omezení výše půjček oproti hodnotě zástavy nutí vypůjčovatele hledat dodatečné půjčky s vysokými náklady u druhořadých depozitních ústavů a nefinančních společností.
Tyto poměry se musí změnit. Jelikož banky by musely přijmout vyšší riziko, je nutný sekundární trh s hypotékami. Tvůrci politik by také měli zvážit opatření ke snížení poptávky po vlastním bydlení, mimo jiné uvolněním regulace investic pojišťovacích a dalších společností do bytové výstavby, čímž by pro domácnosti se středními příjmy vytvářely lepší nájemní možnosti.
Jižní Korea také musí zlepšit své veřejné školy, zejména na středoškolské úrovni, a výrazně modernizovat učňovskou přípravu. Rodiny investují do soukromého vzdělávání, protože se obávají, že veřejné školství jejich potomkům nezajistí elitní univerzity a dobrou práci. Pozitivním krokem jsou „expertní“ střední školy, zavedené v roce 2010 se specifickým záměrem připravovat mladé lidi pro pracovní příležitosti vyžadující vysokou kvalifikaci.
Další nutností je razantní rozvoj služeb – dopravy, maloobchodu a restaurací, jimž dnes dominují lokální podniky s nízkou produktivitou a nízkými mzdami, často provozované živnostníky. Jižní Korea má vynikající příležitosti budovat služby péče o zdraví a celosvětově soupeřit v oblasti zdravotnické turistiky. Expandovat mohou i další odvětví turistiky, aby se více využilo kulturních a sportovních atrakcí. Ve finančních službách by vláda měla usilovat o vznik 3-4 regionálních šampionů.
Konečně se Korejci musí znovu naučit využívat podnikatelského ducha, z něhož vznikly čäboly, rodinné průmyslové konglomeráty, které poháněly rozvoj hospodářství. Dnes má Jižní Korea mnoho drobných rodinných podniků, ale málo podnikatelů.
Péče o dynamičtější, inovativní sektor malých a středních podniků, z nichž se vyvinou velké soutěživé společnosti zítřka, bude vyžadovat odstranění brzd růstu, jako je osvobození rodinných podniků od dědické daně, odměňující majitele za to, že své podniky udržují malé. Dále je potřebný úpadkový systém, který podnikatelům umožní přežít nevyhnutelné nezdary provázející novátorství, jakož i pevnější ochrana duševního vlastnictví a lepší dostupnost ekvitního financování.
Prezidentka Pak se ujímá moci v klíčovém okamžiku dějin Jižní Koreje. Je třeba, aby nová vláda podnikla pragmatické kroky, které překonají meze dnešního ekonomického modelu a uchrání zemi před klesajícím růstem, vyšší nezaměstnaností a rostoucí nerovností. To je úkol, v němž nejde o nic menšího než o dosažení druhého jihokorejského zázraku na řece Hangang.
Won-sik Čchoi je generálním ředitelem společnosti McKinsey v Jižní Koreji. Richard Dobbs je ředitelem McKinsey Global Institute.